Skola N.II.část

"Těla?" zeptala se sestra Marie Angela.

Dallas přikývl. "Jo, našli jsme tři mrtvé Krakouny. Darius je sestřelil z nebe, proto v sobě měli díry po kulkách."

Sestra Marie Angela ztišila hlas. "A co jste s těmi mrtvolami udělali?"

"Dali jsme je na skládku za opatství, jak nám řekla Stevie Rae. Venku je mráz. Vydrží. A žádné popelářské vozy se tu v nejbližší době díky ledu neobjeví. Mysleli jsme si, že by tam mohly zůstat až do doby než se rozhodneme co s nimi udělat."

"Ach! Ach bože!" Jeptiška zbledla.

"Dali jste je na skládku? Neřekla jsem vám, ať je dáte na skládku!" Stevie Rae prakticky řvala.

"Pššš!" Okřikla ji Kramisha, zatímco se na nás televizní diváci otočili.

Sestra Marie Angela nám pokynula, abychom ji následovali. Pět z nás šlo rychle ven ze sklepa, po schodišti až do opatství haly.

"Dallasi, nemůžu uvěřit, že si je dal na skládku!" Stevie Rae se na něj obořila, hned jak jsme byly z doslechu ostatních.

"A co sis myslela, že s nimi uděláme? Vykopeme hrob a uspořádáme jim mši?" Řekl Dallas, pak pohlédl na sestru Marii Angelu. "Promiňte, já se nechtěl rouhat, sestro. Moji rodiče jsou katolíci."

"Dopustil ses trestného činu, jsem si jistá synu," řekla jeptiška. Zněla nejistě. "Těla...nesmím na ně myslet jako na těla."

"Netrapte se kvůli tomu, sestro." Heath ji rozpačitě pohladil po paži. "Nemusíte se tím zabývat. Vím, jak se cítíte. Celá ta věc : okřídlený chlap, Neferet, Krakounin, je toho na vás moc-"

"Nemohou zůstat ve špinavých kontejnerech na odpad," Stevie Rae mluvila přes Heatha, jako by ho ani neslyšela. "To není správné."

"Proč ne?" Zeptala jsem se chladně. Až do této doby jsem byla potichu, protože jsem studovala Stevie Rae. Bedlivě jsem sledovala jak je stále víc a víc rozrušená.

  Stevie Rae najednou nevypadala, že by měla nějaký problém opětovat můj pohled. "Protože to není správné, to je ten důvod," opakovala.

"Byly to monstra, kteří byly z části nesmrtelní a kteří by se snažili, jak nejlíp by uměli ,všechny nás
zabít, kdyby jim dal Kalona příkaz," řekla jsem.

"Zčásti nesmrtelní a z té druhé byly co?" zeptala se mě Stevie Rae.

Zamračila jsem se na ni, ale Heath odpověděl dřív, než jsem mohla odpovědět já. "Částí ptáci?"

"Ne" Stevie Rae se na něj ani nepodívala. Pořád zírala na mě. "Nesou z části ptáci, to je ta nesmrtelná část. Jejich krev je z části nesmrtelná, ale z té druhé části je lidská. Lidská, Zoey. Je mi líto té lidské části, myslím, že si zaslouží víc než být pohozeni v popelnici."

  Bylo tam něco v pohledu jejích očí - nebo v tónu jejího hlasu- co se mi opravdu nelíbilo. Odpověděla jsem jí první věc, která mě napadla. "Je potřeba víc, než jen část krve, aby mi bylo někoho líto."

  Stavie Rae blýskly oči a její tělo sebou trhlo, jako kdybych jí dala facku. "Hádám, že to je ten rozdíl mezi tebou a mnou."

  Najednou jsem si uvědomila, proč byla Stevie Rae schopna lítosti ke Krakounům. Zvláštním způsobem se v nich musí vidět. Umřela a pak, kvůli něčemu co by se mohlo nazývat "nehodou", se vzbudila bez většiny jejího lidství. Pak, vzhledem k další "nehodě", získala její lidství zpět. Hádám, že jí jich bylo líto, protože ona věděla jaké to je být zčásti člověk, a zčásti monstrum.

"Hele," řekla jsem tiše a přála si, abychom byly zase ve Škole noci a mohly spolu mluvit tak snadno, jako dřív. "Je velký rozdíl mezi nehodou, když se už někdo narodí jiný ,a mezi tím, když se stane někdo jiným až po svém narození. Na jedné straně jsi jaký jsi- nebo na druhé straně se můžeš snažit změnit v něco co nejsi."

"Huh?" řekl Heath.

"Věřím, že to co se snaží Zoey říct, je, že ona ví proč Stevie Rae lituje mrtvé Krakouny, i když s nimi ve skutečnosti nemá nic společného," řekla Marie Angela. "A Zoey má pravdu. Ti tvorové jsou zlé bytosti a i když mě smrt také znepokojuje, rozumím tomu, že ti tvorové museli zemřít."

Stevie Rae sklopila pohled. "Obě se mýlíte. Takhle jsem to nemyslela, ale už o tom nebudu mluvit." Odešla rychle chodbou pryč od nás.

"Stevie Rae?" Zavolala jsem na ní.

Ani se na mě neohlédla. "Jdu najít Erika, ujistím se, že je všechno opravdu v pořádku a pak ho pošlu dovnitř. Promluvíme si později. "Otočila se a zmizela dveřmi. Předpokládala jsem, že vedou ven. Zabouchla je za sebou.

"Tohle její chování není normální," řekl Dalas.

"Budu se za ni modlit," zašeptala sestra Marie Angela.

"Neboj se," řekl Heath. "Ona se vrátí brzo zpátky. Za chvíli vychází Slunce."

  Praštila jsem se rukou do tváře. To co jsem měla udělat bylo sledovat Stevie Rae ven, zahnat ji do kouta a donutit ji říct co se to děje.Ale tenhle problém jsem teď nemohla řešit.Nemohla sem řešit ani mojí A-ya paměť. Cítila jsem, že číhá vzadu v mé mysli jako provinilé tajemství.

"Zo, jsi v pohodě? Vypadáš, že by ses potřebovala vyspat. My všichni potřebujeme," řekl Heath a zívnul.

Zamrkala jsem a unaveně jsem se na něj usmála. " Jo, máš pravdu. Půjdu do postele. Ale před tím bych ještě ráda velmi rychle zkontrolovala Starka."

"Velmi rychle," řekla Marie Angela.

Přikývla jsem. Aniž bych se na Heatha podívala, řekla jsem: "Dobře, dobře, um. Uvidím vás v osm hodin, nebo tak nějak."

"Dobrou noc, děti." Sestra Marie Angela mě objala a řekla : "Ať ti panna Marie požehná a opatruje tě celou noc."

"Díky, sestro," zašeptala jsem zpátky a pevně ji objala.

  Když odešla, Heath mě překvapil tím ,že mě chytil za ruku. Tázavě jsem se na něj podívala.

"Doprovodím tě ke Starkovu pokoji," řekl.

  S poraženeckým pocitem jsem pokrčila rameny a vyšli jsme chodbou, ruku v ruce. Nic jsme neříkali, jen jsme šli. Heathova ruka byla teplá a tak známá v té mé, srovnala jsem s ním krok.
Začala jsem pomalu relaxovat, když si Heath odkašlal.

"Hele, chci říct, omlouvám se za tu hádku dřív mezi mnou a Erikem. Bylo to hloupé. Neměl jsem se nechat vyprovokovat."

"Máš pravdu, neměls, ale on neměl být nepříjemný," řekla jsem.

Heath se usmál. "Pověz mi o tom. Vykašleš se na něj hodně brzo, viď?"

"Heathe, já s tebou o Erikovi mluvit nebudu."

Jeho úsměv byl teď ještě širší. Odvrátila sem oči.

"Nemůžeš mě oklamat. Znám tě až moc dobře. Nesnášíš panovačný kluky."

"Sklapni a jdi," řekla jsem, ale stiskla jsem mu ruku a on mi stisk oplatil. Měl pravdu- nesnášela sem panovačný kluky, a on to věděl velmi, velmi dobře.

  Došli jsme do rohu chodby. Bylo tam krásné okno s výklenkem a pohodlnou lavicí, která vypadala jako ideální pro čtení. Na okenním parapetu byla socha Panny Marie s několika hořícími svíčkami po obou stranách. Heath a já jsme zpomalili a zastavili se u okna.

"To je opravdu krásné." řekla sem tiše

"Jo, já sem nikdy nevěnoval Marii velkou pozornost. Ale všechny tyhle její sochy ozářené svíčkami sou fakt skvělý. Myslíš, že mají jeptišky pravdu? Mohla by být Marie Nyx a Nyx Marie?"

"Nemám tušení."

"Nemluví s tebou Nyx?"

"Jo, někdy, ale téma Ježíšovi matky sme neprobíraly."

"Dobře. Myslím, že by ses jí příště měla zeptat."

"Možná to udělám," řekla sem.

  Jen jsme tam stáli, drželi se za ruce a dívali se, jak teplé žluté plameny tančily kolem zářící sochy. Přemýšlela jsem o tom, jak by bylo hezké, kdyby mě moje bohyně navštívila v době, která by nebyla naplněna smrtelným nebezpečím, když Health vyhrkl : "Tak jsme slyšel, že ti Stark přísahal věrnost, jako tvůj válečník."

  Pečlivě sem si ho prohlédla, hledala náznak toho, že by žárlil nebo byl naštvaný, ale všechno co sem v jeho modrých očích viděla, byla zvědavost.

"Jo, udělal to."

"Říká se, že je to důležitý závazek."

"Jo, to je," řekla jsem.

"Je to člověk, který nemůže minout svůj cíl, ne?"

"Správně."

"Takže s ním na vaší straně, je tak trochu, jako být chráněnej Terminátorem?"

Usmála jsem se. "No, není tak velký jako Arnold, ale myslím, že je to docela dobré srovnání."

"On tě taky miluje?"

  Jeho otázka mě zastihla nepřipravenou. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Ale jak to dělal už od základní školy, Heath věděl přesně co říct. "Řekni mi pravdu, to je všechno."

"Jo, myslím, že mě miluje."

"A ty jeho?"

"Možná," řekla jsem neochotně." Ale to nic nemění na tom, co cítím k tobě."

"Ale co to znamená pro tebe a pro mě?"

  Bylo zvláštní, že jeho slova mi připomněla Afroditinu otázku o A-yanině paměti, Kalonovi a mě. Cítila jsem se zdrceně, protože sem neuměla odpovědět ani na jednu z nich. Začala mě bolet hlava, třela sem si spánek, ve kterém mi začalo bušit. "Myslím, že mě budeš muset opustit. Otisklý a naštvaný."

  Heath nic neřekl. Jen mě pozoroval tím svým sladkým, smutným a známým pohledem, kterým říkal jak moc sem ho zranila. Bylo to horší než kdyby na mě křičel.
Lámalo mi to srdce.

"Heathe, tolik se omlouvám. Já jenom... Já jenom..." Můj hlas se zlomil, tak jsme to zkusila znovu. "Prostě jen teď nevím co dělat se spoustou věcí."

"Já vím." Heath si sedl na lavičku a natáhl ke mně ruce. "Zo, pojď sem."

Zavrtěla jsem hlavou. " Heathe, já nemůžu-"

"Nic od tebe nechci," přerušil ji pevně. "Chci ti něco dát. Pojď sem."

  Když jsem se na něj zmateně podívala, povzdechl si, natáhl se, vzal mě za ruce a vtáhl mé ztuhlé tělo,
bez mého odporu, do jeho klína a do náruče. Držel mě. Položil si tvář na moji hlavu, jak to dělal od chvíle, kdy byl větší než já, což bylo někdy asi v osmé třídě. Měla jsem obličej opřený o jeho krk a vdechovala jsem jeho vůni. Byla to vůně mého dětství - dlouhých letních nocí kdy jsme seděli ve dvoře, kde nás štípali komáři, zatímco my jsme poslouchali hudbu a povídali si -na party, kde jsem zůstala pod jeho útulnou paží a jako spousta holek (a i někteří kluci) se rozplývala nad skvělým hodem, který se mu povedl - na dlouhé polibky na dobrou noc a na vášeň, která přišla s objevováním lásky.
A najednou jsem si uvědomila, že zatímco jsem si užívala důvěrnost a bezpečí, také jsem relaxovala. S povzdechem jsem se mu schoulila do náruče.

"Je to lepší?" zamumlal Heath.

"Lepší," řekla jsem. "Heathe, já opravdu nevím-"

"Ne!" Jeho paže mě pevně objaly a pak znovu něžně. "Právě teď se o mě nemusíš starat, ani o Erika, ani o toho novýho kluka. Teď si jen vzpomeň na nás. Jaký to bylo mezi náma všechny ty roky. Jsem tady pro tebe, Zo. Přes všechny moje řeči, já furt nemůžu pochopit, že jsem tady. A my dva patříme k sobě. Moje krev mi to říká."

"Proč?" Zeptala jsem se, stále v jeho náruči. "Proč jsi pořád tady, stále ochotný být se mnou, i když víš o Erikovi a Starkovi?"

"Protože tě miluju," řekl prostě. "Miluju tě tak dlouho, kam moje paměť sahá a budu tě milovat po zbytek mého života."

  Slzy mě pálily v očích, ale já párkrát zamrkala a zkoušela se nerozbrečet. "Ale Heathe, Stark nejde pryč. A já opravdu nevím, co budu dělat s Erikem."

"Já vím."

  Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu řekla: "A jsem vnitřně spojená s Kalonou, nemůžu si pomoct."

"Ale tys mu řekla ne a zahnala ho pryč."

"Udělala jsem to, ale mám vzpomínky, které uvízly v mé duši, které mají co dočinění s tím, kým sem byla v minulém životě. A během celého toho života jsem byla s Kalonou."

  Místo toho, aby mi položil obrovské množství otázek nebo se ode mě odtáhl, pevně mě objal. "Bude to v pohodě," řekl a znělo to jako by to myslel doopravdy vážně. "Budeš to muset všechno vyřešit."

"Nevím jak na to. Ani nevím, co mám dělat s tebou."

"Není nic, co bys se mnou měla dělat. Já jsem s tebou. To je celé." Odmlčel se a pak rychle dodal, jakoby se nutil dostat tyto slova ze svých úst: "Jestli se o tebe budu muset dělit s upíry, budu."

  Stále v jeho náručí jsem se otočila tak, abych se mohla setkat s jeho pohledem. "Heathe, si moc žárlivý na to, abych věřila, že budeš v pohodě, když budu s jiným klukem."

"Neřekl jsem, že budu v pohodě. Určitě se mi to nebude líbit, ale nechci tě ztratit, Zoey."

"Je to divné," řekla jsem.

  Vzal mi bradu do dlaně, když jsem se snažila od něj odvrátit pohled. "Jo, je to divný. Ale pravdou je, že od té doby co jsem s tebou otisklý vím, že mám něco, co nikdo jiný nemá. Můžu ti dát něco, co žádný z těch rádoby napodobenin Drákuly nemůže. Můžu ti dát něco, co nemůže žádný nesmrtelný."

  Zírala jsem na něj. V jeho očích zářily slzy. Vypadal o tolik starší než 18, až mě to skoro vyděsilo.

"Nechci, abys byl smutný," řekla jsem. "Nechci ti komplikovat život."

"Tak se přestaň snažit, dostat mě od tebe pryč. Patříme k sobě."

  Dobře si uvědomuju, že to ode mě nebylo správné, ale místo odpovědi a argumentace, že nám to dohromady prostě nemůže fungovat, jsem se schoulila v jeho náruči a nechalaho, aby mě držel. Jo, bylo to ode mě sobecké, ale ztratila jsem se v Heathovi a doteku mé minulosti. Způsob, jakým mě držel byl perfektní. Nesnažil se mi nic dokázat. Neosahával mě, nedrtil mě v náručí. Dokonce mi ani nenabízel, že by se říznul a já se napila jeho krve, která by automaticky uvolnila vášeň mezi námi, která by v nás zažehla oheň a dostala by nám oba mimo kontrolu. Heath mě držel opatrně a tiše, dokazoval mi jak moc mě miluje. Řekl mi, že všechno bude v pořádku. Cítila jsem jeho tep. Cítila jsem jeho nádhernou, lákavou krev, která byla tak teplá a tak blízko, ale v tuhle chvíli jsem ještě víc než krev potřebovala byl ten známý pocit, když jsem s ním, naše společná minulost a jeho pochopení. A v tenhle moment je Heath šťastný, můj miláček ze střední školy se opravdu stal mým choťem.

kapitola 7 - Stevie Rae

  Stevie Rae se cítila jako úplný pitomec, zabouchla dveře opatství a vstoupila do ledové noci. Nebyla na Zoey doopravdy naštvaná, ani na super skvělou, i když trochu prolhanou jeptišku. Vlastně ona nebyla naštvaná na nikoho, jen na sebe.

"Zatraceně! Nesnáším, když jsem takhle zmatená!" křikla na sebe.

  Neměla na mysli, jak to teď královsky zpackala, vypadalo to spíš, jako by byla v hromadě hoven a nořila se stále hlouběji, bez ohledu na to jak rychle je odhazovala.
Zoey nebyla hloupá. Věděla, že něco není v pořádku. To bylo jasné, ale čím by měla Stevie Rae začít? Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit. Bylo toho tolik, co jí musela vysvětlit ohledně něj. Nikdy nechtěla nic z toho, co se stalo. Především tu věc s Krakounem. Zatraceně. Předtím, než ho objevila skoro mrtvého, ji skoro nenapadlo, že by toho byla schopná. Kdyby jí předtím někdo o něm řekl, vysmála by se mu: "Ne, to se nikdy nestane!"
  Ale bylo to možné, protože se to stalo. On se stal.

  Stevie Rae procházela kolem tichého opatství a hledala Erika, který by mohl snadno odhalit tohle poslední, nejhorší tajemství a opravdu, snažila se přijít na to, jak se dostala do takové příšerné situace. Proč ho zachránila? Proč prostě nezařvala na Dallase a ostatní a neskončili to?
To by se stalo, kdyby nepromluvil, předtím než omdlel.
Ale on promluvil. Zněl jako člověk. A ona nebyla schopná ho zabít.

"Eriku!". Kde do háje je? "Eriku, pojď sem!"

  Přerušila svůj vnitřní boj a zavolala do noci. Noci? Stevie Rae zamžourala na východ a přísahala, že nebe začíná dostávat barvu zralých švestek, jako před úsvitem. "Eriku! Je čas podat hlášení!" Stevie Rae zařvala potřetí. Zastavila se a rozhlédla se po tichém opatství.

  Stevie Rae sklouzla pohledem na zelený dům, který byl dočasně použit jako stáj pro koně Zoey a zbytku party, kteří na nich uprchli ze Školy noci. Ale nebyl to zelený dům, který upoutal její pozornost. Byla to nevinně vypadající bouda vedle něj. Nemohla se na ní přestat dívat. Bouda vypadala jako normální budova bez oken. Dveře nebyly zamčené. Měla by to vědět. Nebylo to tak dávno, co v ní byla.

"Hele, co se děje? Vidělas tam něco?"

"Do prdele!" Stevie Rae vyskočila a otočila se, srdce jí v hrudi bušilo tak silně, že téměř nemohla dýchat. "Eriku! Vystrašil jsi mě! Měl bys udělat aspoň nějaký zatracený hlasitý zvuk nebo něco než na někoho takhle vybafneš."

"Je mi to líto, Stevie Rae, ale tys mě volala."

  Stevie Rae si zastrčila blond lokny zpátky za ucho a snažila se ignorovat skutečnost, že se jí třesou ruce. Prostě jen vážně není
dobrá v tom, plížit se kolem a skrývat před přáteli jisté věci. Zvedla bradu a přinutila svoje nervy se uklidnit. Nejjednodušší způsob jak to udělat bylo vynadat tomu zabedněnci Erikovi.

  Stevie Rae přimhouřila oči a podívala se na něj. "Jo, volala jsem tě, protože si měl být vevnitř s ostatními. Co tady sakra vůbec děláš? Zoey se o tebe bála-jako by zrovna teď potřebovala ještě víc stresu."

"Zoey mě hledala?"

  Stevie Rae se usilovně snažila nevalit na Erika oči. On byl táááák otravný. Chvíli se choval jako dokonalý přítel, a pak se náhle změnil v arogantního blbce. Musí to říct o něm Zoey, teda pokud jí ještě bude chtít poslouchat. V poslední době si nebyly zrovna blízké. Bylo mezi nimi příliš mnoho tajemství ... příliš mnoho nevyřčených otázek.

"Stevie Rae! Vnímej mě. Říkala si, že mě Zoey hledala?"

  Stevie Rae na něj vyvalila oči. "Měls být uvnitř. Heath, Dallas a ostatní jsou uvnitř. Zoey to ví. Chtěla jen vědět, kde sakra si a proč nejsi tam, kde bys být měl."

"Kdyby se o mě bála, přišla by sama."

"Neřekla jsem, že se o tebe bála!" Stevie Rae vyštěkla podrážděně na Erika. "Zoey má toho na starost příliš mnoho, než aby ti tu dělala chůvu."

"Nepotřebuju žádnou zatracenou chůvu."

"Opravdu? Tak proč jsem pro tebe musela přijít?"

"Nevím, proč jsi tady. Byl jsem zrovna na cestě dovnitř. Jen sem chtěl ještě jednou obejít opatství. Myslel jsem, že by bylo lepší, kdybych ještě jednou obešel to, co měl zkontrolovat Heath. Víš, že lidi v noci zatraceně špatně vidí."

"Johnny B není člověk a byl s Heathem." Stevie Rae si povzdechla. "Jen jdi dovnitř. Vem si něco k jídlu a převleč se do suchého oblečení. Jedna z jeptišek ti řekne, kde budeš spát. Ještě to tady jednou zkontroluju, než vyjde slunce," řekla Stevie Rae.

"Jestli vyjde slunce," řekl Erik a mžoural na oblohu.

  Stevie Rae sledovala jeho pohled a uvědomila si, že zase pršelo, teplota se pohybovala na hranici mrazu, takže z oblohy zase padal led.

"Tohle mizerné počasí není zrovna to, co teď potřebujeme," zamumlala Stevie Rae.

"No aspoň to pomůže zakrýt krev z těch Krakounů," řekl Erik.

  Stevie Rae rychle od Erika odvrátila pohled. Do prdele! Nepřemýšlela o krvi! Sledovali krev Krakouna až do boudy? Došlo jí, že je to doočíbijící krvavá cesta, která křičela Tady jsem! Uvědomila si, že Erik čeká na její odpověď. "Jo, ehm, máš pravdu. Asi překopu kolem nějaký led a vezmu polámané větve, a tak zakryju krev z těch 3 ptáků," řekla s nucenou nonšalancí.

"Nejspíš je to dobrý nápad v případě, že někteří lidé budou skutečně chtít jít ven během dne. Chceš pomoct?"

"Ne," odpověděla příliš rychle, a pak pokrčila rameny. "S mými super červenoupířími zkušenostmi mi to bude trvat jen chvilku. To není problém."

"No, tak fajn." Erik odcházel, ale zaváhal. "Hele, možná bys měla věnovat pozornost krvi na okraji lesa, kde jsou v sousedství byty a silnice. Bylo to tam dost ošklivý."

"Jo, vím kde to je." Ona to ví nejlíp.

"Jo, a kde jsi říkala, že je Zoey?"

"Ehm, Eriku, neříkala jsem kde je Zoey."

Erik se zamračil, čekal, a když se na něj Stevie Rae stále jen dívala, nakonec se zeptal: "Tak co? Kde je?"

"Naposled, když sem jí viděla, tak byla dole v hale v suterénu s Heathem a sestrou Marii Andělou. Ale myslím, že šla zkontrolovat Starka a už je v posteli. Vypadala strašně unaveně."

"Stark..." zamumlal něco nesrozumitelného o malém dítěti a obrátil se zpátky k opatství.

"Eriku!" zavolala ho Stevie Rae, zatímco se v duchu proklínala za to, že zmínila jméno Starka a Heatha. Počkala, až se na ní ohlédne přes rameno a řekla :"Jako nejlepší kámoška
Zoey mi dovol, abych ti něco poradila : dneska toho zažila dost, nechtěj, aby ještě musela řešit problémy s přítelem. Jestli byla s Heathem, tak jen proto, aby se ujistila, že je v pořádku, ne proto , že by do něj byla zamilovaná. Totéž platí pro Starka."

"A?" řekl Erik, jeho tvář byla bez výrazu.

"A to znamená, že by sis měl vzít něco k jídlu, převléct se a přesunout svůj zadek do postele, aniž bys jí sledoval a odposlouchával."

"Ona a já jsme spolu, Stevie Rae. Chodíme spolu.
Tak jak můžeš považovat snahu jejího přítele starat se o ní a být s ní za sledování?"

Stevie Rae potlačila úsměv. Zoey si ho dá k snídani, vyplivne ho a bude dál pokračovat ve svém dni. Stevie Rae pokrčila rameny: "Cokoliv. Jen jsem ti chtěla poradit, to je vše."

"Jo, fajn, tak později." Erik se otočil a šel do opatství.

"Sice je to chytrej kluk, ale určitě se rozhodne špatně," řekla
Stevie Rae tiše, když sledovala, jak jeho široká ramena mizí. "Řekla bych, že na něj sedí to, jak by ho nazvala moje máma : smradlavej skunk."

  Stevie Rae vzdychla. Neochotně přesunula svůj pohled dolů k řadě velkých popelnic, umístěných vedle garáže jeptišek. Odvrátila oči, nechtěla přemýšlet o strašlivých polámaných tělech, které jsou tam pohozeny. "S odpadky." Řekla ty slova pomalu, jako by mělo každé svou vlastní váhu. Stevie Rae přiznala sama sobě, že Zoey a sestra Marie Anděla mohly mít částečně pravdu v jejich malé diskuzi, ale to neznamená, že to co řekli je o něco míň hnusný.

  Dobře, fajn, trochu to přehnala, ale to, že kluci hodily těla Krakounů do popelnice jí opravdu otřáslo, a ne jen kvůli němu. Její oči sklouzly ke kůlně, která stála mlčky vedle zeleného domu.
To co udělali s těly Krakounů ji trápilo, protože ona nevěřila v život po znehodnocení těla - v žádný život. Byla to nebezpečná věc, myslet si, že jsi Bůh, abys mohl rozhodnout, kdo byl hoden života a kdo ne. Stevie Rae to věděla líp než jeptišky a líp, než by kdy mohla Zoey. Nejen, že její život, teda vlastně smrt, byla zmatená díky velekněžce, která začala věřit, že je bohyně, ale Stevie Rae si kdysi myslela , že bohyně měla právo vzít život podle vlastních potřeb nebo rozmarů. Stačilo si vzpomenout na to, jaké to bylo, když byla chycena v tom hněvu a násilí a udělalo se jí zle. Nechala ty temné časy za sebou a rozhodla se pro dobro a světlo-rozhodla se pro bohyni, a to byla cesta, na níž teď pobývala. Takže, když někdo rozhodl, že něčí život není důležitý, rozrušilo ji to.

  Nebo to si aspoň Stevie Rae říkala, když šla kolem opatství, na opačnou stranu od kůlny.
Dej se dohromady, holka ... dej se dohromady ... stále opakovala znovu a znovu, když došla dolů do příkopu na okraji lesa. Na ten pruh krve si až moc dobře vzpomínala. Našla tlustou, zlomenou větev, ze které rostlo ještě spoustu větviček. Zvedla ji snadno. Byla ráda za větší sílu, která přišla automaticky s její přeměnou na červeného upíra. Použila větev jako koště a kartáčovala s ní krev, zastavila se pokaždé, když odhazovala zlomenou větev nebo jednou, když vyvrátila keř cesmíny a zakryla jím karmínové bazény.
¨
Vrátila se stejnou cestou, ale dala se doleva, pryč z ulice, zpátky na trávník jeptišek. Držela se u plotu.

  Nebylo to daleko, stejně jako předtím, když našla velkou krvavou skvrnu. Ale tentokrát na vrchu této skvrny neleželo žádné tělo.
Rozptylovalo jí hučení Kennyho Chesneyho "(Baby) zachraň mě". Rychle kartáčovala skvrny od krve. Sledovala cestu z kapek krve. Věděla, že kdyby ji nepřikryla větvemi a neokopala led, zavedla by ji přímo k malé kůlně.

  Dívala se pozorně na dveře, povzdechla si a pak se vydala k zelenému domu.
Dveře byly otevřené, rukojetí otočila snadno. Vstoupila do budovy a zastavila se, zhluboka dýchala a umožnila vůni země smíchané s vůní třech koní, kteří tu byli umístěni, aby uklidnila její smysly. Jako když teplo prorazí ledovou vlhkost, zdálo se, že stejně proniklo teplo do její duše. Ale nedovolila si odpočívat moc dlouho. Nemohla. Musela se o něco postarat a neměla před svítáním moc času. I když slunce bylo zahalené mraky a ledem, nebylo to během dne pro červeného upíra moc příjemné. Byla nechráněná a zranitelná.

  Netrvalo dlouho a Stevie Rae našla, co hledala. Jeptišky samozřejmě rády dělaly věci postaru. Místo toho, aby měli elektrické vypínače, moderní hadice a kovové věcičky, sestry měli vědra a naběračky, na zalévání kbelíky s dlouhými a děrovanými tryskami vyrobené pro zalévání malých květin a spoustu nářadí, které bylo zřejmě používáno na údržbu. Stevie Rae naplnila vědro čerstvou vodou z jednoho z mnoha kohoutků, vzala naběračku, několik ručníků z čisté hromady, kterou našla na poličce. Sloužila na uskladnění zahradních rukavic a náhradních hrnců. Na cestě ven se zastavila u mechu. Připomněl jí hustý, zelený koberec. Stála tam, kousala si ret a nerozhodně jako instinkt bojovala se svým vědomím, až se nakonec vzdala a vytrhla dlouhou řádku mechu. Pak si pro sebe zamumlala, že neví, jak ví, co ví. Stevie Rae opustila zelený dům a vrátila se do kůlny.

  U dveří se zastavila a soustředila se - její reflexy, schopnost predátora vnímat svou oběť, cítit, vidět kohokoliv, kdo by číhal kolem. Nic. Nikdo venku nebyl. Déšť se sněhem a pozdní hodina drželi všechny v bezpečí a teple jejich domova.

"Všechny, kteří dovedou vycítit nebezpečí," zamumlala si pro sebe.

  Rozhlédla se kolem sebe. Posunula si věci do druhé ruky a volnou rukou otevřela západku.
Dobře. Dobře. Ať už to mám za sebou. Třeba je mrtvý a já se nebudu muset vypořádat s touhle obrovskou chybou, kterou jsem udělala.

  Stevie Rae posunula západku dolů a otevřela dveře. Automaticky nakrčila nos. Tahle vůně byla strašná po zemité vůni v zeleném domě. Tato malá budova voněla jako plyn, ropa a žumpa, všechno smíchané s hnusnou vůní jeho krve.
Nechala ho na druhém konci boudy za sekačkou a policí, na které byly věci, které sloužili k péči o trávník, jako jsou zahradnické nůžky, hnojiva a náplně do postřikovače. Podívala se tam a mohla rozeznat nejasný tmavý tvar, ale nehýbal se. Pozorně poslouchala, ale neslyšela nic, kromě padání ledu na střechu.

  Děsila se nevyhnutelné chvíle, kdy k němu bude muset jít. Stevie Rae se přinutila vstoupit do kůlny a pevně za sebou zavřela dveře. Šla kolem police a sekačky k bytosti, která ležela na konci haly. Nevypadalo to, že se pohnul od chvíle, kdy ho sem před pár hodinami napůl přinesla, napůl dovlekla a doslova ho hodila do zadního rohu. Ležel polámaný a schoulený v nepříjemné poloze plodu na levé straně. Kulka, která mu projela hrudí, mu poté projela i křídlem, když opouštěla jeho tělo, a naprosto ho zničila. Obrovské černé křídlo leželo krvavé, zničené a zbytečné po jeho boku. Stevie Rae si taky myslela, že má zlomené kotníky. Byly oteklé a dokonce i ve tmě viděla, jak se mu na nich tvořili modřiny. Vlastně, celé jeho tělo bylo dost ošklivě pohmožděné, to ale nebylo žádné překvapení. Sestřelili ho z nebe a velké staré duby na okraji panství utlumily jeho pád natolik, aby na místě nezemřel. Ona ale neměla možnost zjistit, jak moc je zraněný. Věděla ale, že jeho vnitřnosti vypadají pravděpodobně stejně špatně jako jeho tělo zvenku. Pro všechny byl mrtvý. On vypadal jako mrtvý. Dívala se mu na hruď, ale nebyla si stoprocentně jistá. Myslela si, že viděla, jak se mu hruď zvedá nahoru a dolů s jeho dechem. Byl pravděpodobně mrtvý. Pořád na něj zírala a nebyla schopná se obrátit a odejít.

  Byla sakra blázen? Proč nezačala myslet dřív, než ho sem přitáhla? Zírala na něj. On nebyl člověk. Nebyl ani zvíře. Tohle nebyla hra na Boha. Neměl zemřít. On se neměl nikdy narodit.
Stevie Rae se otřásla. Stále tam stála, jako by byla zmrazená hrůzou z toho, co udělala. Co by na to řekli její přátelé, kdyby přišli na to, že skrývá Krakouna? Odvrátila by se od ní Zoey? A jak by přítomnost této bytosti dopadla na červená mláďata, všechny červená mláďata? Jako kdyby už neměli k vyřešení spoustu temných a zlých věcí.
  Jeptiška měla pravdu. Neměl by v ní vyvolávat soucit. Teď půjde vrátit ručníky a všechny věci do zeleného domu, pak půjde dovnitř, najde Daria a řekne mu, že našla v boudě Krakouna. Pak nechá válečníka provést jeho práci. Kdyby nebyl Krakoun mrtvý, vykonal by Darius svou povinnost. Jen by ulehčil ptačímu muži jeho trápení. Dlouze se nadechla a neuvědomila si, že zatímco se rozhodovala, stále ho pozorovala. Otevřel oči a jejich pohledy se setkali.
"Skonči to..." Krakounův hlas byl slabý a plný bolesti, ale byl jasně a nepopiratelně lidský.
A bylo to. Stevie Rae si uvědomila, proč nezavolala Dallase a ostatní, když ho objevila. Když promluvil a řekl jí, aby ho zabila, jeho hlas zněl jako hlas člověka, který byl zraněný, opuštěný a vystrašený. Nebyla ho schopná zabít předtím, a nebyla schopná to udělat ani teď. Jeho hlas byl odlišný, protože i když vypadal jako někdo, jehož bytí nebylo možné, jeho hlas zněl jako hlas normálního chlapa, který byl zoufalý a který byl naplněn bolestí z očekávání, co nejhorší se mu může stát.
  Ne, to bylo špatně. On nečekal na to nejhorší, co se mu stane, on to chtěl. Co si prožil bylo tak strašné, že neviděl žádné jiné východisko kromě smrti. Pro Stevie Rae, třebaže z velké části si sama vytvořila kým je, dělalo ho to velmi, velmi lidským. Ona tam byla. Pochopila jeho úplnou beznaděj.

8 kapitola - Stevie Rae

   Steve Rae ovládalo nutkání udělat krok zpět, protože lidský hlas, nelidský hlas, a otázku jeho lidství dala dočasně stranou, upřímná pravda byla ,že byl velký ptačí chlap ,jehož krev voněla vážně hnusně. A Stevie Rae s ním byla úplně sama.

"Hele, já vím ,že jsi zraněný, takže ti to nemyslí správně, ale kdybych
tě chtěla zabít, rozhodně bych tě netáhla sem." Snažila se, aby její hlas zněl normálně a raději od něj couvala dál, jak původně chtěla. Setkala se s jeho studenýma červenýma očima, které vypadaly tak zvláštně lidsky.

"Proč mě nezabiješ?" Jeho slova byla o trochu víc než zoufalý šepot, ale noc byla tak tichá, že
 
  Stevie Rae neměla problém ho slyšet. Mohla by předstírat ,že neslyšela co říkal nebo mu nerozuměla, ale už jí unavovaly vytáčky a lži a tak se na něj i nadále dívala a řekla mu pravdu:
"No, vlastně to má víc co dělat se mnou než s tebou a je to dlouhý a složitý příběh. Myslím ,že si nejsem jistá tím proč tě nezabiju. Mám tendenci dělat věci po svém a mohu s jistotou říci ,že nejsem velký fanda do zabíjení."

Díval se na ni ,dokud se nezačala kroutit pod jeho zvláštním červeným pohledem. Nakonec řekl : Měla bys."

  Stevie Rae zvedla obočí. "Měla bych vědět jestli tě mám zabít, nebo jestli mám dělat věci po svém? Budeš muset být víc konkrétní. Jo a taky bys měl zvážit být míň panovačnej. Nejsi
zrovna v pozici abys mi mohl říkat, co mám dělat."

  Zřejmě byl na konci svých sil protože se mu začaly zavírat oči ,ale její slova ho probudili. Viděla jak se mu na tváři mihla emoce, ale jeho tvář pro ni byla tak cizí ,že ji nedokázala přečíst. Otevřel svůj černý zobák a chystal se něco říct. V tu chvíli se jeho tělo otřáslo. Místo mluvení zavřel oči a zasténal. Ten zvuk byl plný utrpení, které bylo zcela lidské.
 
  Automaticky udělala krok směrem k němu. Otevřel oči, a přestože byly skelné bolestí, viděla, že svůj rudý pohled soustředí k ní. Stevie Rae se zastavila a mluvila pomalu a zřetelně. "Dobře, tady je řešení. Přinesla jsem vodu a obvazy, ale nejsem zrovna nadšená z toho že mám k tobě jít, ledaže bys mi dal své slovo, že nezkusíš udělat nic, co by se mi nezamlouvalo.

  Tentokrát si Stevie Rae byla jistá emocemi, které viděla v jeho červených lidských očích - bylo to překvapení.

"Nemůžu se pohnout." Jeho slova byla váhavá, bylo pro něj zřejmě vysilující mluvit.

"Znamená to ,že mám tvé slovo, že mě nekousneš nebo neuděláš cokoliv jiného co by se mi nelíbilo?"

"Anooooo."

  Jeho hlas skončil v hrdle a slovo skončilo syčením, které Stevie Rae nepřišlo vůbec uklidňující. Přesto se napřímila v zádech a přikývla, jako by to slovo neznělo jako od hada. "No. Dobrá. Pojďme se podívat, co můžu udělat, aby ses cítil lépe."

  Pak, než si to stačila rozmyslet, došla až ke Krakounovi. Položila ručníky a mech na zem vedle něj, a opatrně položila i vědro s vodou. Byl opravdu velký. Zapomněla na to. No ,možná to byla spíš ona kdo to vymazal z její paměti, protože "zapomínání" na jeho velikost je dost těžké. Nebylo to úplně snadné odnést ho do téhle boudy před Erikem, Dallasem, Heathem nebo někým jiným kdo by je mohl vidět. I když byl docela lehký na to, jak těžce vypadal.

"Vodu." To slovo bylo spíš jako skřehot.

"Ach. Jo. Jasně!"
 
  Stevie Rae skočila k vědru a zápolila s rukojetí naběračky. Ta spadla na zem, a jak ona byla trapně roztřesená, spadla ji znovu. Musela ji zvednout a otřít ji ručníkem, pak ji konečně ponořila do vody. Přistoupila k němu blíž. Slabě se pohnul, zřejmě se snažil pohnout na pažích, ale tenhle pokus způsobil ,že znovu zasténal a svěsil paže k bokům , byly zbytečné, jako jeho zlomené křídlo. Stevie Rae nepřemýšlela o tom co dělá, sklonila se nad ním, jemně mu zvedla ramena, naklonila mu hlavu dozadu a držela naběračku nad jeho zobákem. Žíznivě se napil.
Když se napil, pomohla mu lehnout si a dala mu jeden z ručníků pod hlavu.

"Dobře, nemám nic na vyčištění kromě vody, ale udělám co budu moct. Jo a přinesla jsem nějaké proužky mechu. Pokud ti s nimi zabalím rány, pomůže to." Neobtěžovala se mu vysvětlit, že neměla tušení jak věděla, že mech pomůže vyléčit jeho zranění - byla to jen jedna z informací které čas od času dostávala- odněkud. V jednu chvíli netušila, co má dělat. A v té další si byla jista jak vyléčit jeho rány. Chtěla věřit že jí to našeptávala Nyx, stejně jako našeptávala Zoey, ale pravda byla že to Stevie Rae nevěděla jistě. " Jen si vybrat dobro nad zlem.." Zamumlala si pro sebe, když začala trhat jeden z ručníků na kusy.

Krakoun otevřel oči a tázavě se na ní zadíval.

"To nic. Mluvím si sama pro sebe. Dokonce i když nejsem sama.. Je to tak trochu moje terapie." Odmlčela se a setkala se s jeho pohledem. "Tohle bude bolet. Pokusím se být opatrná, ale si pěkně zřízenej."

"Udělej to." zašeptal s bolestí v hlase, který zněl až příliš lidsky na to ,aby vycházel z nelidské kreatury.

"Dobře. Dobře, jdeme na to." Stevie Rae pracovala tak rychle a jemně jak jen to bylo možné. Díra v hrudi byla hrozná. Zranění omyla vodou a očistila ho od větviček a špíny jak to bylo možné. Jeho peří bylo zvláštní. Měl ho na hrudi a pod ním byla kůže, ale bylo to divné. Měl peří a pod ním našla hebké černé chomáčky, které vypadaly jako cukrová vata ze světového veletrhu.

Podívala se na jeho tvář. Položil si hlavu zpátky na ručník. Měl zavřené oči a mělce dýchal.

"Omlouvám se, vím ,že to bolí," řekla. Jeho jedinou odpovědí bylo zabručení, díky němuž , ironicky, vypadal víc jako chlap. Vážně-bylo známu že bručení je hlavní způsob chlapský komunikace.

"Dobře, myslím ,že si připraven na mech." Mluvením se snažila uklidnit spíš sebe než jeho. Odtrhla část mechu a pečlivě s ním zabalila ránu. " Nevypadá to tak špatně, už to tak moc nekrvácí." Stále mluvila, i když on nereagoval. "Ted s tebou musím trochu pohnout." Převalila ho na břicho. aby se dostala ke zbytku rány. Přitiskl obličej do ručníku, aby potlačil zasténání. Stevie Rae mluvila rychle, nenáviděla ten bolestný výkřik."Díra kterou máš na zádech je větší, ale není tak špinavá, takže ji nebudu muset tolik čistit." Použila větší kus mechu k pokrytí celé rány, ale udělala to rychle. Pak přesunula svou pozornost na jeho křídla. Křídlo na levé straně bylo zastrčeno podél zad. Nevypadalo, že by bylo jakkoliv zraněné. Ale jeho pravé křídlo, to byl jiný příběh. Bylo úplně špinavé a rozdrcené a viselo mrtvě dolů u jeho boku.

"No, myslím že je načase si přiznat, že nevím co mám dělat. Myslím že střelná rána byla ošklivá, ale aspoň sem věděla co mám dělat. Tvoje křídlo je něco jiného. Nemám tušení co udělat, abych ho zachránila."

"Zavaž mi ho. Použij natrhané ručníky." Jeho hlas byl chraplavý. Nedíval se na ni a měl oči stále pevně zavřené.

"Jsi si jistý? Možná bych to měla prostě nechat být."

"Když to bude zavázané, bude to míň bolet."

"Dobře, sakra. Fajn." Stevie Rae se pustila do trhání ručníků do dlouhých pásů a pak je dala k sobě. "Tak dobře. Dám tvé křídlo na záda do stejné pozice v jaké máš druhé křídlo. Je to tak správně?"

Přikývl.

Zadržela dech a zvedla mu křídlo. Trhl sebou a zalapal po dechu. Pustila ho a odskočila od něj. "Do prdele! Omlouvám se! Sakra!"

Podíval se na ní přimhouřenýma očima, lapal po dechu a mezi vzdechy řekl: " Jen. To. Udělej."

Zatnula zuby, naklonila se dopředu a snažila se ignorovat jeho tlumené bolestné sténání, přendala jeho křídlo do polohy, která se nejasně podobala poloze nezraněného křídla. Pak se nadechla a řekla : "Budeš se muset trochu nadzvednout, abych tě mohla ošetřit."
Stevie Rae cítila, jak se jeho tělo napjalo a pak se zvedl, opřel se o levou paži, takže byl nakloněný a v polosedu. Jeho trup byl ale dost daleko od podlahy, takže kolem něj rychle omotala ručník a upevnila mu křídlo.

"Fajn, mám to."

Zhroutil se. Jeho tělo se celé chvělo.

"Teď ti zavážu kotník. Myslím, že je zlomený."

Přikývl.

Natrhala ručník na proužky a ovázala mu s nimi překvapivě lidsky vypadající kotník. Vzpomněla si na jejího volejbalového trenéra, který ošetřoval bolavý kotník její spoluhráčky když byla na střední skole Henrietta High, domovem Bojových Slepic.
Bojových Slepic? Dobře, maskot jejích rodného města byl vždycky hloupý, ale v té chvíli přišel Stevie Rae super-zábavný, a ona se musela kousnout do rtu, aby se nezačala hystericky smát. Naštěstí se párkrát nadechla a uklidnila se, zeptala se: "Jsi zraněný ještě někde jinde?"
Zavrtěl hlavou krátkým trhavým pohybem.

"Dobře, tak už jsem hotová, protože myslím, že jsem se o to nejhorší postarala." Když přikývl na souhlas, sedla si na podlahu vedle něj a otřela si třesoucí se ruce do zbylého ručníku. Pak jen seděla, dívala se na něj a přemýšlela co bude sakra dělat dál. "Něco ti řeknu," řekla nahlas, "doufám, že už nikdy v mém zatraceném životě nebudu muset ošetřovat jiné zlomené křídlo."

Otevřel oči, ale nepromluvil.

"Bylo to příšerné. Křídlo bolí víc než zlomená ruka nebo noha, viď?

Mluvila protože byla nervózní, a jelikož Stevie Rae neočekávala žádnou odpověď, byla
překvapená když řekl: " Jo, to bolí."

"No, já jsem si to myslela," pokračovala, jako by spolu dva lidé vedly běžný rozhovor. Jeho hlas byl stále ještě slabý, ale zdálo se, že je pro něj už snazší mluvit a hádala že znehybnění jeho křídla mu opravdu trochu pomohlo od bolesti.

"Myslím, že potřebuju víc vody," řekl.

"Jo, jasně." Popadla naběračku, ráda že už se jí tolik netřesou ruce. Tentokrát byl schopný sám zvednout hlavu. Ona mu jen musela nalít vodu do úst, nebo do zobáku, nebo jak se tomu správně říká.

Protože už vstala, Stevie Rae se rozhodla, že by bylo dobré posbírat krvavé kusy ručníků a donést je pryč. Čich červených mláďat nebyl tak dobrý jako ten její, ale také u nich nebyl zaostalý tak jako u nováčků. Nechtěla jim dát žádný důvod k tomu, aby čmuchali kolem. Rychle prohlédla okolí boudy a našla velký trávník s taškami na odpad, které naplnila hadry. Byly tam tři ručníky, které nepoužila a aniž by nad tím opravdu přemýšlela, rozložila je a zakryla z Krakouna tolik, kolik jen bylo možné.

"Ty jsi Červená?"

Jeho hlas ji zaskočil. Měl zavřené oči a byl tak klidný. Zatímco uklízela, předpokládala, že usnul, nebo možná omdlel. Teď byly jeho lidské oči znovu otevřené a pozorovali ji.

"Nevím, jak ti mám odpovědět. Jsem červená upírka, jestli je to to co máš na mysli. První červená upírka." Vzpomněla si na Starka a na jeho dokončené tetování, které z něj udělalo druhého červeného upíra a přemýšlela, jak bude zapadat do jejího světa, ale nijak se o něm nechtěla zmiňovat Krakounovi.

"Jsi Červená."

"No, jo. Myslím, že jsem."

"Můj otec řekl že Červený je silný."

"Jsem silná,"řekla Stevie Rae bez váhání. "Tvůj otec? To myslíš Kalona?"

"Ano."

"Je pryč, víš?"

"Vím." Odvrátil se od ní. "Měl bych být s ním."

"Bez urážky, ale podle toho co o tvým tátovi vím, myslím, že je lepší že si tady a on ne. Neni to zrovna příjemnej chlapík. Nemluvě o tom že se Neferet úplně zbláznila !!"

"Moc mluvíš," řekl a pak se bolestně zašklebil.

"Jo, to je můj zlozvyk." Když jsem nervózní, ale to neřekla. "Podívej, měl by sis odpočinout. Já jdu.
Navíc slunce už vyšlo před pěti minutami, takže to znamená, že musím být vevnitř. Jediný důvod, kdy můžu jít ven, je když je obloha plná mraků." Svázala pytle na odpadky a posunula kbelík s vodou a naběračkou do jeho dosahu, aby byl schopen na ni dosáhnout.

"Tak ahoj. Já, ehm, uvidíme se později." Začala pospíchat pryč, ale jeho hlas ji zastavil.

"Co se mnou uděláš?"

"Ještě nevím." Povzdechla si, zavrtěla sebou a nervózně si oždibovala nehet. " Podívej, myslím že aspoň na jeden den jsi tady v bezpečí. Je bouře, takže sem jeptišky nepůjdou. Všechny mláďata zůstanou pravděpodobně uvnitř až do západu slunce. Do té doby bych měla vědět, co s tebou udělám."

"Pořád nechápu, proč o mě neřekneš ostatním."

"Jo. No, to sme dva. Zkus si odpočinout. Vrátím se."

Její ruka už byla položena na klice, když znovu promluvil. "Mé jméno je Rephaim."
Stevie Rae se na něj přes rameno usmála. "Ahoj. Já jsem Stevie Rae. Těší mě Rephaime."

 Rephaim sledoval jak Červená opouští budovu. Napočítal do sta po zaklapnutí dveří a pak se začal pomalu zvedat, dokud se nepřinutil posadit. Teď, když byl plně při vědomí, začal rekapitulovat svoje zranění. Jeho kotník nebyl zlomený. Bolel, ale mohl s ním hýbat. Jeho žebra jsou pohmožděná, ale nemyslel si, že by byla nějaká zlomená. Střelné rány v hrudi byly vážné, ale Červená mu je vyčistila a zabalila mechem. Pokud to nezačne hnisat a hnít, tak se vyléčí. Mohl hýbat pravou paží, i když to bylo obtížné, byla nepřirozeně ztuhlá a slabá.
Konečně přesunul svou pozornost ke křídlům.
Rephaim zavřel oči a zkoumal svou myslí šlachy a vazy, svaly a kosti přes celá jeho záda a po celé délce jeho zraněného křídla. Zalapal po dechu, skoro nemohl dýchat, když skutečně pochopil plný rozsah škod střely a následného hrozného bolestného pádu.

On nikdy nebude znovu létat.

Realita byla tak hrozná, že se snažil myslet na něco jiného. Myslel raději na Červenou a snažil se vzpomenout si na všechno co mu otec řekl o její síle. Možná si vzpomene na něco, co by vysvětlilo její neobvyklé chování. Proč ho nezabila? Možná že- nebo spíš vyzradí jeho přítomnost svým přátelům.

Pokud to udělá, budiž. Život jak ho znal dosud byl pro něj u konce. Přivítal by šanci bojovat proti komukoliv, kdo by ho chtěl držet jako vězně.
Ale nevypadalo to jako by ho věznila. Snažil se přemýšlet, nutil mysl k práci přes bolest, vyčerpání a zoufalství. Stevie Rae. To bylo jméno, které mu řekla.
Jaký byl její motiv k tomu, aby ho tady uložila, ne-li uvěznila a k čemu ho chce použít? Mučení. Dávalo smysl, že by ho držela při životě, aby ho pak ona a její spojenci mohly přinutit říct všechno, co věděl o jeho otci. Jaký jiný důvod by měla k tomu, aby ho nezabila? On by udělal to samé, kdyby měl to štěstí a byl na jejím místě.
Brzo zjistí, že syna nesmrtelného tak lehce nezlomí, pomyslel si.

Vyčerpal i poslední zbytky své velké síly a Rephaim zkolaboval. Snažil se postavit, aby si ulevil od bolesti, která zasáhla jeho tělo s každým úderem jeho srdce, ale bylo to nemožné. Jen čas může zmírnit jeho fyzickou bolest. Nic ale neulehčí jeho hlubokou duševní bolest. Už nikdy nebude schopen znovu létat.

Ona by mě mohla zabít, pomyslel si. Snad ji k tomu budu moct vyprovokovat, jestli se vrátí sama.
A pokud se vrátí s někým z jejích spojenců a mučením se ze mě budou snažit dostat otcovo tajemství, nebudu jediný, kdo bude křičet.
Otče? Kde jsi? Proč jsi mě opustil?

To byla jeho poslední myšlenka než si ho konečně vyžádalo nevědomí, a on usnul.

kapitola 9

Zoey

"Hele, pamatuješ jak si tý jeptišce slíbila, že půjdeš do postele? Jsem si jistej, že nemyslela do jeho postele." Heath strčil hlavu do dveří Starkova pokoje.
Zvedla jsem na Heatha obočí.

Vzdychl. "Řekl sem, že tě budu sdílet se stupidnímu upíry, jestli budu muset, ale neříkal sem, že se mi to bude líbit."

Zavrtěla sem hlavou. "Dneska večer mě s nikým sdílet nebudeš. Jdu sem jen proto, abych se ujistila, že je Stark v pořádku. Pak půjdu do mojí postele. Sama. Jen se sebou. Jasný?"

"Jasný." Usmál se a jemně mě políbil. "Uvidíme se brzy, Zo."

"Uvidíme se brzy, Heathe."

Sledovala sem, jak schází dolů do haly. Byl vysoký, svalnatý a každým coulem vypadal jako fotbalová hvězda. Plánoval, že příští rok půjde na OU, měl dostat stipendium, a pak, po vysoké škole by byl buď policajtem nebo hasičem. Ať si vybere cokoliv, jedna věc je jistá - Heath bude jeden z dobrejch chlapů.

Ale ať udělá cokoliv, bude také choť upíří velekněžky?

Jo. Sakra, jo. Ujistím se, že Heath dostane budoucnost, po které touží. Takovou, jakou jsme si jako děti naplánovali. Jistě, něco mělo být jinak. Ani jeden z nás neplánoval ty upírské věci. Některé věci budou opravdu těžké - jako, no dobře, prostě upírské věci. Ale pravda je, že se starám o Heatha tak moc, abych ho dostala ze svého života. Starám se o něj tak moc, abych mu nezničila život. Prostě to budeme muset zvládnout. Tohle období. Až do konce.

"Pudeš dál nebo tady budeš jen tak stát a nervovat se?"

"Svatý keci, Afrodito! Mohla by ses přestat plížit a strašit mě?"

"Nikdo se tady tajně neplíží a svatý keci? Neni to náhodou rouhání? Protože pokud jo, tak se obávám, že budu muset probudit Svatouškovskou policii a říct jim, aby tě zatkli." Darius následoval Afroditu do chodby a vrhl na ní zamilovaný pohled, který v ní vyvolal vzdech. "Tak.
Stark není mrtvý," řekl.

"Hele, dík za tuhle informaci. Způsobila, že se cítím mnohem líp," řekla jsem sarkasticky.

"Nechovej se jako idiot, když se snaží být milý."

Obrátila sem svou pozornost na jediného rozumného člověka v této místnosti a zeptala se Daria : "Nepotřebuje něco?"

Válečník zaváhal jen na okamžik, ale ta chvilka stačila, abych si toho všimla. Potom řekl : "Ne. Je na tom dobře. Věřím, že se úplně uzdraví."

"Noo..." protáhla sem slovo a přitom přemýšlela, co se to tu sakra doopravdy děje. Byl Stark zraněn vážněji než mi Darius řekl? "Opravdu rychle se na něj podívám a pak si půjdu lehnout." Zvedla sem na Afroditu obočí. " Ty a já sme spolubydlící. Darius má pokoj s Damienem a Jackem. Uh, to znamená, že kdybys spala s Dariem, jeptišky by si o tobě mysleli, že se rouháš. Chápeš to, že jo?"

"Ach. Nemusela si mi dávat přednášky! Myslíš, že se neumím chovat slušně? Zapomněla si, jak důležití jsou moji rodiče v Tulse? Můj. Táta. Je ... Starosta! Nemůžu uvěřit, že sem si musela tyhle kecy vyslechnout!"

Já i Darius sme jen zírali, neschopni slova, jak se Afroditin hlas měnil v pískot. Jako by dostávala
záchvat.

"Už sem to slyšela od tý zatracený jeptišky. Plus, tohle opatství neni zrovna romantický. Navíc já chci mít žhavej sex, zatímco ty tučňáci se furt jen modlí a křižujou. Ugh. To Těžko. Bohyně! Nesmím tu zůstat moc dlouho nebo se ze mě stane měkota."

Když se zastavila, aby se nadechla, vložila sem se do toho. "Nemyslela jsem tím, že nevíš, jak se máš chovat. Jen jsem ti to chtěla připomenout. To je všechno."

"Jo? Blbost. Si opravdu špatná lhářka, Z." Přešla k Dariovi a tvrdě ho políbila na ústa. "Později miláčku. Budeš mi v posteli chybět." Vrhla na mě znechucený pohled. "Jen řekni dobrou tvýmu klukovi číslo 3 a dostaň svůj zadek do našeho pokoje. Nesnáším, když mě někdo probudí v mém vlastním pokoji." Aphrodita hodila svými nádhernými dlouhými vlasy, škubla sebou a odešla.

"Je opravdu úžasná," řekl Darius a láskyplně se za ní díval.

"Pokud tím úžasná myslíš otravná, tak s tebou souhlasím." Zvedla sem ruku na zastavení jeho
"nenítakšpatná" komentáře dřív, než to mohl udělat.

"Teď nechci mluvit o tvojí přítelkyni. Jen chci vědět jak na tom Stark doopravdy je."

"Stark se uzdravuje."

Všimla jsem si dlouhé pomlky v jeho větě. Zvedla sem na válečníka obočí. "Ale.."

"Ale nic! Stark se hojí."

"Proč mi přijde, že je toho víc?"

Darius chvíli čekal a pak se trochu rozpačitě usmál . "Možná proto, že ti tvoje intuice říká, že je toho víc."

"Fajn, co to je?"

"Celé je to o energii, duchovi a krvi. Stark je potřebuje, ale nemá jich dostatek."

Párkrát jsem zamrkala a snažila se pochopit, co mi to tu vlastně Darius říká. Zhluboka jsem se nadechla a pak jako by se mi nad hlavou rozsvítila žárovka. Cítila jsem se jako naprostej idiot, že sem to nepochopila dřív. "Byl zraněný stejně těžce jako já, takže ho musí vyléčit krev stejně, jako vyléčila mě. Tak proč si to neřekl dřív? Nesmysl!" Pořád sem blábolila, jak usilovně sem přemýšlela
"Sice moc nechci, aby kousnul Aphroditu, ale-"

"Ne!" Darius mě přerušil, byl víc než jen trochu naštvaný při pomyšlení, že by Stark měl pít z jeho přítelkyně. "Afroditin otisk se Stevie Rae je pro ostatní upíry odpudivý."

"No, sakra! Tak mu dáme sáček s krví nebo něco, ale myslím, že bychom se mohly pokusit najít nějakého člověka, kterého by mohl kousnout..." Můj hlas se vytratil. Nenáviděla sem, nenáviděla, nenáviděla pouhou představu o tom, že Stark pije z někoho jiného. Chci říct, že už sem se musela zabývat jeho kousavými mimoškolními záležitostmi dřív. Tedy než mi slíbil věrnost jako můj válečník. Doufala sem že ho to změnilo. Doufala, že dny, kdy kousal jiné dívky už byly za ním. Ale neměla bych být tak sobecká a skrýt své pocity. Musí dostat to, co by ho mohlo vyléčit.

"Už sem mu dal trochu krve k ledu na ošetřovně. Není v nebezpečí smrti. Zotaví se."

"Ale?" Byla sem podrážděná z toho, že všechny věty, které Darius řekl, byly nedokončené.

"Ale když válečník slíbí věrnost své velekněžce, je mezi nimi zvláštní pouto."

"Jo, to už vím."

"To pouto je ale víc než jen přísaha. Už od dávných dob Nyx dávala požehnání velekněžkám a válečníkům, kteří jim sloužili. Vy dva jste spojeni pomocí požehnání Bohyně. To mu dává ohledně tebe jakousi intuici. Usnadní mu to tvou ochranu."

"Intuici? To myslíš jako Otisk?" Bohyně! To sem jako otisknutá s dvěma kluky?

"Otisk a přísaha válečníka mají mnoho společného. Oba váže dva lidi dohromady. Ale Otisk je hrubější druh spojení."

"Hrubější? Co tím myslíš?"

"Myslím, že Otisk je mezi upírem a člověkem o kterého se hluboce zajímáš, to je spojení, které vzniká krví a vládne našim nejpodlejším emocím : vášni, touze, potřebám, hladu, bolesti.." Zaváhal, zřejmě se snažil utřídit opatrně slova, než je vysloví. "Ty už si něco takového se svým chotěm zažila, ne?"

Moje kývnutí bylo pomalé a ve tvářích sem cítila horkost.

"Opakem toho, co máš s Heathem je to, co máš se Starkem."

"No, opravdu to netrvá moc dlouho. Nevím o tom skoro nic." Ale hned jak sem to vyslovila, uvědomila sem si, že spojení, které mám se Starkem přesahuje chuť se z něj napít. Vlastně sem ani nemyslela na to, abych z něj pila, nebo aby on pil ze mě.

"Čím déle ti bude válečník sloužit, tím víc budeš chápat pouto mezi vámi. Tvoje spojení s tvým válečníkem se může vyvinout tak, že on bude cítit většinu tvých emocí. Například, pokud bude velekněžka ohrožena, válečník, který jí složil přísahu může cítit její strach. A tím, že bude cítit emoce své velekněžky, může ji ochránit před vším, co jí ohrožuje.

"To sem nevěděla," koktala sem nervózně.

Dariův úsměv byl ironický. " Nesnáším, když zním jako Damien, ale vážně by sis měla najít čas na přečtení tvých učebnic pro mláďata."

"Jo, sou na vrcholu mího seznamu. Vrhnu se na to jakmile se můj svět přestane snažit explodovat. Dobře, tak Stark může být schopný říct, jestli mám z něčeho strach. Co to má společného s jeho zraněním?"

"Vaše spojení není tak jednoduché. Není to jen o tom, že vnímá tvůj strach. Je to také o energii a o duchovi. Tvůj válečník může nakonec cítit mnoho tvých emocí, zvlášť pokud bude v tvých službách dlouhou dobu."

Vzpomněla sem si na velmi emotivní zážitek, když sem sdílela vzpomínky s A-you, zatímco sem byla uvězněná v Kalonově náruči. Měla sem stáhnutý žaludek z toho, že bych to musela Dariovi popisovat. "Pokračuj," řekla sem.

"Válečník může absorbovat kněžčiny emoce. Také může absorbovat jejího ducha, zvláště jestli
k němu má kněžka silný vztah. Často se může napojit na vaše spříznění."

"Co to sakra znamená Dariusi?"

"To znamená, že může doslova pohltit energii přes krev."

"Chceš tím říct, že jsem to já, koho musí Stark kousnout?" Dobře, musím se přiznat, že moje srdce začalo při této představě bít rychleji. Vážně už mě to ke Starkovi neuvěřitelně táhne a věděla sem, že sdílet s ním krev by byl extra žhavej zážitek.

Zlomilo by to taky Heathovi srdce? A kdybych ze sebe nechala pít Starka dostal by se do mé mysli a viděl by mé vzpomínky na A-yu? Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Sakra! Sakra!

Pak mě zasáhla nová myšlenka. "Hej, počkej. Říkal si, že Stark nemůže kousnout Aphroditu, protože má už otisk se Stevie Rae a tak ostatní nechtějí její krev. Já sem otisklá s Heathem. Znamená to, že ostatní moje krev taky odpuzuje?"

Darius zavrtěl hlavou. "Ne, Otisk provede změny pouze v lidské krvi."

"Takže moje bude účinkovat na Starka?"

"Ano, tvoje krev by mu určitě pomohla k uzdravení, a on to ví. To je taky důvod, proč sem ti to chtěl všechno vysvětlit." Darius pokračoval, jako by mi právě před ním nehrozilo citové zhroucení. "Měla bys taky vědět, že on z tebe odmítá pít."

"Cože? On ze mě odmítá pít?" Tak fajn! Jasně. Měla sem trochu strach z toho, co by se stalo, kdyby ze mě Stark pil, ale to neznamená, že jím chci být odmítnutá.

"On ví, že ses teprve nedávno vzpamatovala z útoku Krakouna. To zvíře tě málem zabilo, Zoey. Stark od tebe nechce pít, kdyby tě to mělo oslabit. Pokud by se z tebe napil, s tvojí krví by z tebe čerpal energii a ducha. Faktem je, že nikdo neví kam odešel Kalona a Neferet, a to znamená, že nevíme, kdy jim budeme muset čelit znovu. Souhlasím s jeho rozhodnutím, že z tebe nebude pít. Musíš mít sílu."

"Takže je můj válečník," kontrolovala sem.

Darius si povzdechl a pomalu kývnul hlavou. "Souhlasím, ale může být nahrazen."

"Nemůže být nahrazen!" vyhrkla sem.

"Nechci, aby to znělo bezcitně, ale musíš být moudrá ve všech svých rozhodnutích."

"Starka nelze nahradit," opakovala sem tvrdohlavě.

"Jak si přeješ, kněžko." Lehce sklonil hlavu a změnil téma. "Teď si pochopila následky přísahy válečníka. Chci tvoje svolení, abych sám teď složil formální slib."

Ztěžka sem polkla. "No, Dariusi,mám tě opravdu ráda a vážně odvádíš výbornou práci v péči o mě, ale myslím, že bych se cítila trochu trapně mít dva kluky, kteří jsou ke mně zavázáni přísahou." Jako bych už takhle neměla dost problémů.

Darius se na mě rychle usmál. Zavrtěl hlavou a mám dojem, že se ze všech sil snažil se mi nesmát. "To si pochopila špatně. Zůstanu s tebou a povedu ty, kteří tě střeží, ale svou přísahu válečníka chci složit Afroditě - to je to o co jsem chtěl požádat."

"Chceš být zavázán k Afroditě?"

"Chci. Vím, že je neobvyklé pro upíra válečníka složit přísahu člověku, ale ona není obyčejný člověk."

"Ty mi pověz," zamumlala sem. Pokračoval, jako bych nic neřekla.

"Ona je opravdu prorokyně, kterou bohyně Nyx dává do stejné kategorie jako velekněžku."

"Nebude tvoje přísaha nějak vadit jejímu otisku se Stevie Rae?"

Darius pokrčil rameny. "Uvidíme. Jsem ochoten riskovat."

"Miluješ ji, viď."

Setkal se s mým pohledem a hřejivě se usmál. "Jo."

"Je to vážně osina v zadku."

"Je výjimečná."opáčil. "A potřebuje mou ochranu, zejména v následujících dnech."

"No. Máš pravdu." Pokrčila sem rameny. "Dobře. Máš mě svolení. Neříkej, že sem tě nevarovala o tom, jak hrozně je otravná."

"Budu na to myslet. Děkuji, kněžko. Prosím, neříkej nic Afroditě. Rád bych ji svou nabídku přednesl osobně."

"Mlčím jako hrob." Udělala sem malé pantomima se zipem jako mými rty a zahodila klíč.

"Pak ti přeji dobrou noc." Položil si pěst na srdce, uklonil se a byl pryč.

kapitola 10
Zoey

Zůstala sem v hale a snažila se utřídit si myšlenky v mé hlavě. Wow! Darius se zeptá Aphrodity, jestli přijme jeho přísahu jako jejího válečníka. Páni! Upíří válečník lidské prorokyně. Huh. Kdo ví.
A další zvláštní věc : Stark může cítit moje pocity, které jsou dostatečně silné. No, měla sem dost silný pocit, že to bude nepříjemné. A pak mi došlo, že sem cítila silný pocit, který byl určitě cítit silně. A tak sem zkusila potlačit všechno, co mě nervovalo, což on pravděpodobně mohl cítit.

Nepochybně, z toho za chvíli zešílím.

Potlačila sem povzdech a tiše otevřela dveře. Jediné světlo pocházelo z vysoké modlitební svíčky (druhu, který najdete v obchodu s potravinami, na kterých sou opravdu zvláštní náboženské motivy). Tahle nebyla tak divná. Byla růžová, měla na sobě pěkný obrázek Panny Marie a smrděla jako růže.

Po špičkách sem šla ke Starkově posteli.
Nevypadal dobře, ale už nevypadal tak bledě a hrozně, jak tomu bylo ještě nedávno. Zdálo se, že spí. Nebo alespoň jeho oči byly zavřené, jeho dech pravidelný a vypadal uvolněně. Neměl košili. Nemocniční pokrývku měl vytaženou až nahoru. Koukali mu z ní jen ruce, takže sem mohla vidět jen obrovský bílý obvaz, kterým měl ovázaný celý hrudník. Vzpomněla sem si jak hrozně hořel a přemýšlela, a to i s ohledem na možné následky, jestli bych se neměla říznout do ruky, stejně jako to Heath udělal pro mě, a strčit mu ji k ústům. Nejspíš by začal automaticky, bez přemýšlení, pít to, co by ho mohlo vyléčit. Ale byl by pak na mě naštvaný, kdyby si uvědomil, co udělal? Pravděpodobně. Věděla sem, že Heath a Erik by určitě byly.

Sakra. Erik. Ještě sem s ním nemluvila.

"Přestaň se stresovat."

Vyskočila sem a okamžitě pohlédla Starkovi do tváře. Jeho oči už nebyly zavřené. Díval se na mě pohledem, který byl někde mezi sarkastickým a pobaveným.

"Přestaň mě psychicky odposlouchávat."

"To sem nedělal. Poznal sem to podle toho, jak sis kousala rty, tvůj neklid byl vidět i zvenku.
Takže se domnívám, že už s tebou Darius mluvil."

"Jo, mluvil. Věděl si o tom všem předtím, než si mi složil přísahu?"

"Jo, o většině. Mám na mysli, četl sem o tom ve škole a mluvili jsme o tom na hodině Sociologie minulej rok. Je ale něco jinýho o tom slyšet a zažít to, ačkoli."

"Můžeš opravdu cítit, co cítím já?" Zeptala sem se váhavě, skoro jako bych se bála dozvědět se pravdu.

"Začínám, jen to není jako bych přímo slyšel tvoje myšlenky nebo něco podobně bláznivého. Jen někdy cítím věci a vím, že ty pocity nejsou moje. K