Skola N.III.část

Napsal Sandras.blogerka.cz (») 26. 3. 2011, přečteno: 1168×

"Můžeš opravdu cítit, co cítím já?" Zeptala sem se váhavě, skoro jako bych se bála dozvědět se pravdu.

"Začínám, jen to není jako bych přímo slyšel tvoje myšlenky nebo něco podobně bláznivého. Jen někdy cítím věci a vím, že ty pocity nejsou moje. Když to přišlo poprvé, tak sem to ignoroval, ale pak sem si uvědomil, co se děje a začal tomu věnovat víc pozornosti." Začal se usmívat.
"Starku, musím ti říct, že mi trochu přijde, jako bys mě tím špehoval."

Zatvářil se vážně. "Nešpehuju tě. To není o tom, že bych tě sledoval přes tvou mysl. Nebudu napadat tvou mysl, jen tě budu držet v bezpečí. Myslel sem, že ty-" zarazil se a odvrátil ode mě pohled. "Nevadí, to není důležité. Jen bys měla vědět, že nebudu používat to co je mezi námi, abych tě sledoval přes tvou mysl."

"Myslels, že já co? Dokonči, cos předtím chtěl říct."


Dlouze a podrážděně vydechl a znovu se na mě podíval. "To co sem chtěl říct bylo, že jsem myslel, že mi věříš trochu víc. To je jeden z důvodů, proč sem se rozhodl složit ti přísahu. Že mi věříš víc, než komukoliv jinému."

"Věřím ti," řekla sem rychle.

"Ale myslíš si, že tě budu sledovat? Důvěra a špehování nejdou dohromady."
Když to řekl takhle, viděla sem to jeho pohledem a některé z mých počátečních nejistot začaly slábnout. "Nemyslím si, že bys to dělal schválně, ale když cítíš moje emoce, nebo jak to je, pak bude pro tebe celkem snadné mě..." Slova se vytratila a já se začala ošívat, takhle konverzace není zrovna příjemná.

"Špehovat?" Dokončil za mě. "Ne. Nebudu. Pokud máš strach, budu věnovat pozornost pouze psychické stránce. Všechno ostatní budu ignorovat, třeba to jak se cítíš." Setkala sem se s jeho pohledech a v jeho očích uviděla bolest. Sakra! Nechtěla sem mu ublížit.

"Budeš ignorovat všechno co cítím?" zeptala sem se tiše.

Přikývl a na obličeji se mu usídlila bolestná grimasa. Ale když odpověděl, jeho hlas byl normální.

"Všechno, kromě toho, co budu potřebovat vědět, abych tě ochránil."
Beze slova sem pomalu natáhla ruku a vzala ho za tu jeho.
Neodtáhl se ode mě, ale taky nic neřekl.

"Hele, tenhle rozhovor sem začala špatně. Věřím ti. Jen sem byla překvapená, když mi Darius řekl o té psychické záležitosti."

"Překvapená?" Stark stáhl rty do úzké linky.

"Dobře, možná sem se z toho skoro zcvokla. To je lepší slovo. Mám jen na vyřešení spoustu věcí a myslím, že sem teď trochu vystresovaná."

"Ty si určitě vystresovaná," řekl. "A tou spoustou věcí máš na mysli ty tvoje dva kluky, Heatha a Erika?

Povzdechla sem si: "Bohužel ano."

Chytil mé prsty do svých. "Ti ostatní kluci nic nemění. Moje přísaha váže nás dva."
Tak tohle znělo zatraceně až moc jako Heath. Musela sem se nutit, abych se nezačala vrtět.

"Zrovna teď o nich s tebou nechci moc mluvit." Ani nikdy jindy myslela sem si, ale nahlas to neřekla.

"Chápu to," řekl. "Taky teď o těch pankáčích nechci mluvit." Zatahal mě za ruce. "Proč si na chvíli nesedneš vedle mě?"

Posadila sem se opatrně na kraj postele, nechtěla sem ho příliš tlačit nebo mu jinak ublížit.

"Neublížím ti." řekl a nasadil arogantní úsměv.

"Seš na tom mizerně." řekla sem.

"Zachránila si mě a já budu v pohodě."

"Bolí to hodně?"

"Je mi líp," řekl. "Ty masti co dali jeptišky Dariovi na popáleniny pomáhají. Kromě mé hrudi je teď všechno ostatní necitlivé." Ale když mluvil, neklidně se posunul, jako by nemohl najít pohodlnou polohu. "Jak to jde venku?" Náhle změnil téma, než sem z něj mohla dostat víc o tom, jak se cítí.

"Povedlo se všem těm Krakounům zmizet spolu s Kalonou?"

"Myslím, že ano. Stevie Rae a kluci našli tři z nich mrtvé." Vzpomněla sem si na divnou reakci Stevie Rae, když jí Dallas řekl, že ty těla hodil do popelnice.

"Co se děje?" zeptal se Stark.

"Nevím to jistě," odpověděla sem mu upřímně. "Znepokojuje mě to, co se děje se Stevie Rae."

"Jako?" povzbudil mě.

Podívala sem se na naše spojené ruce. Kolik mu toho můžu říct? Mohla bych s ním o tom skutečně mluvit?

"Jsem tvůj válečník. Můžeš mi věřit svůj život. To znamená, že mi můžeš svěřit i všechna svá tajemství." Podívala sem se mu do očí a on se sladkým úsměvem pokračoval. "Jsme spojeni přísahou. To je silnější než Otisk nebo pouto mezi přáteli. Nikdy tě nezradím, Zoey. Nikdy. Můžeš mi ve všem věřit."

Chtěla sem mu říct o mé paměti A-ya, ale místo toho sem vyhrkla : "Myslím, že Stevie Rae skrývá červená mláďata. Ty špatné."

Jeho úsměv zmizel. Posadil se a ostře se nadechnul. Byl úplně bílý. "Ne! Ty nemůžeš vstát!" zatlačila sem mu ramena mírně dozadu.

"Musíš říct o tom Dariusovi," řekl Stark skrz zaťaté zuby.

"Nejdřív si promluvím se Stevie Rae."

"Nemyslím si, že je to-"

"Vážně - musím si se Stevie Rae promluvit jako první." Vzala sem mu ruku a snažila se ho tím dotekem donutit, aby pochopil. "Je to moje nejlepší kamarádka."

"Věříš jí?"

"Chci jí věřit. Musím jí věřit." Moje ramena poklesly v porážce. "Ale kdyby mi neřekla čistou pravdu, tak půjdu za Dariem."

"Musím se dostat pryč z téhle zatracené postele, abych se ujistil, že nejsi obklopena nepřáteli!"

"Nejsem obklopena nepřáteli! Steavie Rae není můj nepřítel." Poslala sem tichou modlitbu k Nyx a modlila se, aby to byla pravda. "Podívej, i já sem dřív před mými přáteli skrývala pravdu - zlou pravdu." Zvedla sem obočí a střelila po něm pohledem. "Skrývám tebe před mými přáteli."

Zazubil se. "Tak je něco jiného."

Nenechala sem ho mě škádlit, tohle je závažné. "Ne to opravdu není."

"Dobře, slyším, co říkáš, ale stále to nechápu. Nepředpokládám, že bys se Stevie Rae chtěla mluvit tady, kdybys ji chtěla zlomit."

Zamračila sem se na něj. "Ne, to není pravděpodobné."

"Pak mi slib, že budeš opatrná a nebudeš s ní sama, když s ní budeš mluvit."

"Ona by neudělala nic, co by mi ublížilo!"

"Vlastně, ani si nemyslím, že by ti mohla ublížit, vzhledem k tomu, že ty ovládáš všech 5 prvků a ona jen jeden. Ale nevíš jaké schopnosti mají ty špatná červená mláďata, nebo kolik jich tam je. A já vím něco málo o tom jaké to je být červeným mládětem, takže mi prosím slib, že budeš opatrná."

"Jo, dobře. Slibuju."

"Fajn." Uvolnil se a trochu si na posteli poposedl.

"Hele, fakt nechci, aby ses o mě teď bál. Chci, aby ses teď soustředil na to, aby ti bylo líp."

Zhluboka sem se nadechla a pokračovala. "Myslím, že je dobrý nápad, aby ses ode mě napil."

"Ne!"

"Podívej, chceš být přece schopný mě chránit, ne?"

"Chci,"
řekl a pevně kývl hlavou.

"To znamená, že čím dřív se z toho dostaneš, tím dřív mě budeš moct chránit, viď."

"Jo."

"A rychleji se z toho dostaneš, pokud se ode mě napiješ, viď. Je to logické."

"Podívala ses v poslední době do zrcadla?" zeptal se náhle.

"Huh?"

"Máš nějakou představu, jak unaveně vypadáš?"

Cítila sem jak se mi po tváří rozlévá horkost. "Opravdu sem v poslední době neměla čas starat se o takové věci jako je make-up, nebo jak vypadají moje vlasy," řekla sem defenzivně.

"Nemluvím o make-upu nebo o vlasech. Mluvím o tom, jak bledá si. Máš tmavé kruhy pod očima."

Jeho pohled sklouzl dolů, kde jsem pod košilí měla dlouhou jizvu, která se táhla od jednoho konce mých ramen k druhému. "Jak si na tom se svým zraněním?"

"Fajn." Volnou rukou sem si tahala za košili, i když sem věděla, že jizva vidět není.

"Hele," řekl jemně. "Já jí už viděl, pamatuješ?"

Setkala sem se s jeho očima. Ano, vzpomněla sem si. Vlastně, on neviděl jen mou jizvu. Viděl mě celou. Nahou. Dobře, tak teď už sem byla rudá celá.

"Nechtěl sem tě uvést do rozpaků. Jen se ti snažím připomenout, že i ty si v poslední době málem zemřela. Musíš být silná a zdravá, Zoey. A to je důvod, proč si nevezmu tvou krev."

"Ale já taky potřebu, abys byl silný a zdravý."

"Budu. Neboj se o mě. Zdá se, že je prakticky nemožné mě zabít." Usmál se jeho roztomilým a domýšlivým úsměvem.

"Cítíš úroveň mého znepokojení ve své mysli.
Prakticky nemožné není to samé jako nemožné."
"Budu se snažit si to pamatovat." Natáhl ruku. "Lehni si na chvíli vedle mě. Mám rád, když tě mám blízko."

"Jsi si jistý, že ti neublížím?"

"Sem si skoro jistý, že mi neublížíš." Škádlivě se na mě usmál, "ale stále tě chci mít blízko sebe.
Pojď sem ke mně."

Položila sem se tak, abych ležela vedle něj. Byla sem na své straně a dívala se na něj. Opatrně sem mu položila hlavu na rameno. Natáhl se a objal mě kolem ramen. Táhl mě stále blíž k němu.

"Řekl sem, že ti neublížím. Tak se pokus uvolnit."

Povzdechla sem si a chtěla se uvolnit. Dala sem mu ruku kolem pasu a dávala si pozor, abych ho moc netlačila nebo ho nebolel můj dotek na jeho hrudi. Stark zavřel oči a já sledovala, jak se jeho tvář postupně uvolňuje a jeho dech se prohlubuje. Přísahám, že během minuty tvrdě usnul.
To bylo přesně to, co sem potřebovala proto, co sem se chystala udělat. Třikrát sem se zhluboka nadechla a soustředila se. Potom sem zašeptala: "Duchu pojď ke mně." Okamžitě sem cítila jak mě duch naplnil. Jako bych právě udělala něco neuvěřitelně magického, tak moje duše reagovala na vyvolání pátého elementu:Ducha.

"Teď tiše, opatrně a jemně jdi ke Starkovi. Pomoc mu. Vyplň ho. Posil ho, ale neprobuď ho." Mluvila sem tiše, cítila sem jak mě duch opouští.
Když mě opustil, Starkovo tělo na okamžik strnulo, pak se zachvěla nakonec si dlouze a ospale povzdechl, zatímco se duch zklidnil, doufala sem, že ho posílil. Chvíli sem se na něj dívala a pak sem pomalu zvedla. S posledním šepotem sem žádala ducha, aby zůstal se Starkem, zatímco spal. Potichu sem z pokoje vyšla po špičkách a opatrně za sebou zavřela dveře.

Ušla sem jen pár kroků, když sem si uvědomila, že nemám ponětí, kam mám jít.
Zastavila sem se a cítila, jak mi poklesla ramena. Jeptiška, která měla za chůze oči sklopené a někam spěchala, do mě málem vrazila. Naštěstí vzhlédla a naše pohledy se setkali. "Sestra Bianca?" Myslela sem si, že jsem jí poznala.

"Ach, Zoey, ano, to jsem já. Je taková tma, že sem tě málem neviděla."

"Sestro, myslím, že jsem se ztratila. Mohla byste mě navést do mého pokoje?"

Laskavě se usmála. Připomínala mi sestru Marii Angelu, i když nebyla ani zdaleka tak stará. "Pokračuj dolů tímto sálem, dokud nepřijdeš ke schodišti. Jdi až do nejvyššího patra. Myslím, že sdílíš pokoj s Afroditou. Je to číslo 13."

"Šťastná třináctka," povzdechla sem si. "To sedí."

"Ty nevěříš ve štěstí?"

Pokrčila sem rameny. "Vlastně sestro, sem příliš unavená na to, abych věděla, na co zrovna teď věřím."

Poplácala mě po ruce. "No, jdi do postele. Pomodlím se za tebe k Panně Marii. Její pomoc je lepší než nějaké štěstí."

"Díky."

Zamířila sem směrem ke schodišti. Když sem se dostala do nejvyššího patra, cítila sem se jako
stará babka a jizva na hrudi mi hořela a pulzovala zároveň s rychlým tempem mého srdce. Otevřela sem dveře a vyšla na chodbu. Naklonila sem se proti zdi a snažila se popadnout dech. Nepřítomně sem si třela hruď, ale škubla sem sebou, protože mě to zabolelo. Stáhla sem si košili a doufala, že se mi rána zase neotevřela. Zastavil se mi dech, když sem si všimla nového tetování, které z obou stran zdobilo červenou jizvu. "Zapomněla sem na to," zašeptala sem pro sebe.

"To je úžasné!"

Vykřikla sem, pustila košili a uskočila tak náhle, že jsem se praštila hlavou o zeď.
"Eriku!"

kapitola 11

Zoey


"Myslel sem, že víš, že sem tady. Nesnažil jsem se schovávat." Erik se hrbil jen pár metrů ode mě, hned vedle dveří, které byly vyzdobené mosazným číslem 13. Vstal a s jeho pověstným úsměvem filmové hvězdy přišel ke mně. "Sakra, Zoey, čekal jsem tu na tebe věky." Sklonil se a než sem stačila cokoliv říct, políbil mě na ústa.

Opřela sem se do jeho hrudi a snažila se ho odstrčit, ale on mě stále tlačil k sobě. "Eriku, zrovna teď nemám na líbání náladu."

Zvedl jedno z jeho tmavých obočí. "Opravdu? Řekla si tohle Heathovi taky?"

"Nechci to zrovna teď."

"Tak kdy to budeš chtít? Příště, až se zase budu muset dívat, jak piješ ze svého lidského přítele?"

"Víš co? Máš pravdu. Pojďme si o tom teď promluvit." Cítila jsem, jak sem stále víc a víc naštvaná, a to nejen tím, že jsem byla unavená a vystresovaná.
Erik byl naprosto necitlivý tím, že byl na mě naštvaný. Měla jsem dost Erikova sobectví. Zase. "Heath a já jsme otisknutí. Buď se s tím smiř, nebo ne. Ale tohle je jediný rozhovor, kdy se o tom hodlám bavit."

Sledovala jsem, jak je totálně naštvanej, až se jeho výraz najednou překvapivě změnil a on úplně změnil náladu. Dlouze si vzdychnul a svěsil ramena. Když skončil, začal se smát. "Mluvíš, jako velekněžka."

"Fajn, ale necítím se jako ona."

"Hej, omlouvám se." Natáhl ruku a projel jí mými tmavými vlasy. "Nyx ti dala nové tetování, viď."

"Jo." Téměř automaticky jsem si sáhla na košili v místě, kde byla jizva a opřela se o zeď tak, že sem byla z jeho dosahu. "Stalo se to, když Kalona odešel."

"Nevadilo by ti, kdybych se podíval?" Jeho hlas byl hluboký a svůdný. Tón perfektního přítele. Ale dřív, než se mohl přiblížit a podívat se pod mou košili, jsem zvedla ruku na znamení : Stop.

"Teď ne. Chci se jen vyspat, Eriku."

Ustal v pomalém pohybu ke mně a jeho oči se zúžily. "Tak jak je Starkovi?"

"Bolí ho to. Je to zlé. Ale Darius říká, že bude v pořádku." Pořád jsem si hlídala tón mého hlasu. Jeho postoj byl dost defenzivní.

"A právě si přišla z jeho pokoje, viď."

"Ano."

Frustrovaně si prohrábl rukou husté tmavé vlasy. "Je toho příliš mnoho."

"Huh?"

Vyhodil rukama do strany a vypadalo to, jako dobře nacvičené dramatické gesto. "Všichni ti ostatní kluci! Musím se smířit s Heathem, protože je tvůj choť. A právě, když si snažím zvyknout, že jsem ten druhej, ukáže se Stark." To jméno vyslovil Erik s úšklebkem.

"Eriku, já-"

Začal mluvit přeze mě, jako bych ani nic neřekla. "Jo, přísahal, že bude tvůj válečník. Vím, co to znamená! Vždycky bude s tebou."

"Eriku -" Opět jsem se snažila dostat ke slovu, ale on mě nepřestával překřikovat.

"Takže se budu muset smířit i s ním. A jako by to už takhle nebylo dost zlý, je zřejmé, že se něco děje i mezi tebou a Kalonou! No tak! Každej viděl, jak se na tebe ten chlap díval." Zasmál se.
"Nepřipomíná ti taky trochu Blakea?"

"Dost!" Mluvila sem skoro jemně, ale hněv a podráždění, které ve mě vyvolali jeho sarkastické zmínky o Kalonovi, a duch, kterého jsem tak nedávno vykouzlila, naplnil má slova silou, před kterou Erik ustoupil o krok vzad. "Nemusíš se smiřovat s jinými muži, protože od tohoto okamžiku ty a já už nejsme spolu."

"Hele, já jsem nechtěl-"

"Ne! Teď mě nech mluvit. Skončili jsme, Eriku. Jsi příliš majetnický, a i kdybych nebyla vyčerpaná a vystresovaná- dvě věci, které s tebou nemají co dělat- i tak bych rozhodně tyhle tvoje kecy netolerovala."

"Po tom všem, čím jsme spolu prošli, si myslíš, že se se mnou můžeš takhle rozejít?"

"Ne," cítila sem, jak duch víří kolem mě, zatímco si má další slova prorážela cestu ven. Jak jsem šla vpřed, on přede mnou couval. "Nemyslím si nic. Já vím, že to takhle bude. Skončili jsme. Teď musíme jít dál. Je to lepší ukončit teď, než toho za padesát let litovat."Úmyslně jsem ho tlačila silou ducha, který mnou protékal. Chtěla jsem, aby klopýtnul.

Jeho tvář byla úplně bílá. "Co se to s tebou sakra stalo? Bývala si tak sladká. Teď jsi blázen! A mě už nebaví, že mě podvádíš s každým, kdo má péro. Měla bys být s Heathem, Starkem a Kalonou.. Jsou to, co si zasloužíš!" Vztekle prošel kolem mě a zabouchl dveře ke schodišti. Stejně vztekle jsem napochodovala do pokoje s číslem 13 a rozrazila dveře. Aphrodita skoro spadla na obličej.

"Oops," řekla a uhlazovala si prsty její perfektní vlasy. "Asi sem byla, uh-"

"Asi sis zrovna vyslechla mojí velkou rozchodovou scénu s Erikem?" Dokončila jsem za ni.

"Jo, to bylo to, co jsem dělala. A můžu říct, že tě neobviňuju. Diskuze o ashatt. Navíc, není pravda, že ho podvádíš s každým, kdo má péro. Ty a Darius jste jen přátelé. Plus je tady Damien a Jack...no, ne že by se dali opravdu počítat, když jim se líbí ptáci taky. Stále to ale dost přehnal."

"Opravdu se cítím líp." Svalila jsem se na svou postel, která byla celá pomačkaná a zřejmě už Afroditou vyzkoušená.

"Promiň. Nejsem moc dobrá ve ´vybírání si té lepší půlky´ věcí."

"Takže, tys to slyšela celý, viď?"

"Jo."

"Dokonce i tu část s Kalonou?"

"Jo, a znovu říkám, že je to asshat."

"Aphrodito, co je to sakra asshat?"

Obrátila oči v sloup. "Erik je asshat, je to hlupák. Mimochodem, jak jsem se snažila říct, než si mě přerušila, vážně od něj bylo hnusný, že vytáhnul Kalonu. Navíc, už takhle měl dost důkazů s Heathem a se Starkem. Bylo úplně zbytečné vytahovat i okřídleného chlapa."

"Nemiluju ho."

"Samozřejmě, že ne. Vyrostla si s Erikem. Teď navrhuju, aby ses trochu prospala. Bohyně ví, že to nechci říct, ale vypadáš příšerně."

"Díky, Aphrodito. Vážně mi teď strašně pomáhá slyšet, že vypadám tak hrozně, jak se cítím." řekla jsem sarkasticky. Zcela jsem se vyhnula tomu, že když jsem řekla, že ho nemiluju, nemyslela jsem Erika, ale Kalonu.

"Hej, kdykoliv. Jsem tady pro tebe."

Už sem chtěla znova něco sarkasticky odseknout, když jsem si všimla, co má Afrodita na sobě. Vyprskla jsem smíchy. Aphrodita, královna módy na sobě měla bílou bavlněnou noční košili, ze které jí koukaly jenom kotníky. "Ehm, co je to za kostýmek, co máš na sobě?"

"Nezačínej si se mnou. Tohle je představa těch tučňáků o nočním úboru. Nemohla jsem to pochopit. Myslím, že ty hloupé sliby o neposkvrněnosti sou naprosto zbytečné, jestli chodí spát v tomhle. Ta věc je téměř stvořená pro to, aby ten kdo jí nosí, vypadal neatraktivně."

"Téměř?" Zasmála sem se.

"Ano chytrej zadku, téměř. A před tím, než se tady uřechtáš, koukni se k sobě. To co je úhledně složené na konci tvé postele není extra peřina. Je to tvoje vlastní tučňákova představa o nočním úboru."

"No, aspoň to vypadá pohodlně."

"Komfort je pro slabochy a neatraktivní lidi."

Když se Aphrodita zahrabala zpátky do postele, došla sem k malému umyvadlu v rohu místnosti, umyla si obličej a použila jeden z nových ještě zabalených kartáčků pro hosty. Čistila sem si zuby a tak nonšalantně jak sem jenom mohla jsem řekla: "Hele, můžu se tě na něco zeptat?"

"Ptej se," řekla do polštáře.

"Je to vážná otázka."

"Tak co?"

"Tak musíš vážně odpovědět."

"Jo, fajn, cokoliv. Ptej se." řekla uštěpačně.

"Řekla si, že už si věděla předtím, že je Erik příliš sobecký."

"To opravdu není otázka."

Zvedla sem na ni v zrcadle obočí a povzdechla si.

"Dobře, fajn. Erik byl v pátý etapě opruzování."

"Huh?"

Povzdechla si. "Opruzování. Fáze pět. Naprosto ne kurva v pohodě."

"Aphrodito, jakým jazykem mluvíš?"

"Jsem američanka v pubertě. Způsobem horní vrstvy. Taky bys tak mohla mluvit s trochou představivosti a s několika sprostými slovy."

"Bohyně, pomoz mi." zamumlala sem na svůj odraz, než sem pokračovala. "Dobře, tak. Erik byl příliš sobecký, i když byl s tebou?"

"To je to, co sem právě řekla."

"A z toho si šílela?"

"Jo, v podstatě kuli tomu jsme se rozešli."

Nanesla sem na můj kartáček na zuby pastu Crest. "Tak to je šílený. Ty a Erik jste se rozešli, ale byly jste stále, ehm, zadobře..." chvilku sem si kousala ret a pak to zkusila znova. "Viděla sem tě s ním a byly ste spolu, um-"

"Ach, doprdele! Můžeš to říct na rovinu. Viděla si mě jak sem po něm šla."

"Uhm, jo." řekla sem rozpačitě.

"To není otázka."

"Fajn! Tady je otázka:Rozešla ses s ním, protože to byl majetnickej blbec, ale ty ses furt snažila bejt s ním a dělat to. Nechápu proč," vyhrkla sem a strčila si kartáček do pusy. Sledovala sem její odraz v zrcadle, viděla sem, jak její tváře zrůžověly. Hodila si vlasy do tváře. Odkašlala si a pak se v zrcadle setkala s mým pohledem. "Nechtěla sem Erika. Jen sem ho chtěla, aby byl můj."

"Co?" řekla sem přes bublinky Crest.

"Věci se ve škole začaly měnit ještě předtím, než ses ukázala."

Vyplivla sem pastu a opláchla se. "Jaké věci?"

"Věděla sem, že se něco děje s Neferet. Mrzelo mě to a bylo to divný."

Otřela sem si pusu a šla k mé posteli. Skopla sem boty, sundala si šaty a oblékla si teplou a měkkou bavlněnou košili. Lezla sem pomalu do postele a využívala to jako klid k tomu, abych nějak zformulovala mou další otázku. Ale aniž bych něco řekla, Aphrodita pokračovala:

"Pamatuješ, když sem skrývala své vize před Neferet, viď?"

Přikývla sem. "A lidi zemřeli, protože si nic neřekla."

"Jo, máš pravdu. Zemřeli. Ale Neferet to bylo jedno. Mohla sem jí to říct. To bylo, když sem začala cítit, že je na ní něco divného. To taky bylo tehdy, když se můj život začal rozpadat. Nechtěla sem to takhle. Chtěla sem být to nejdůležitější mládě, být velekněžka a možná, vládnout světu. Pak bych mohla říct matce, ať táhne do pekla - a možná být tak silná, že bych ji mohla vyděsit- zaslouží si mít strach." Aphrodita dlouze vydechla. "Ale nevyšlo to."

"Místo toho si poslouchala Nyx." řekla sem tiše.

"No, hlavně sem se snažila zůstat královnou toho zatracenýho království a být s nejžhavějším klukem na škole, i když to byl majetnickej idiot. Byla to část toho všeho."

"Dává to smysl, myslím." řekla jsem.

Aphrodita zaváhala a dodala: "Je mi na nic, když si na to vzpomenu."

"Tys to dělala s Erikem?"

Našpulila rty a zavrtěla hlavou. Zasmála se. "Bohyně! Ty si taková purtiánka! Ne, dělání to s Erikem ve skutečnosti bylo špatné. Je mi zle z toho, když si vzpomenu, jak se zůstala klidná ohledně svých vizí a tím kašlala na cestu Nyx."

"No, není to tak dávno, kdy sis vyčistila svou cestu k Nyx. A já nejsem prudérní." Aphrodita si odfrkla.

"Nejsi hezká, když tohle děláš," řekla sem.

"Nikdy nejsem neatraktivní," řekla. "Už si skončila s pokládáním nevážných otázek?"

"Jo, myslím."

"To je dobře. Teď je řada na mě. Už sis promluvila se Stevie Rae? Sama?"

"Uh-uh, ještě ne."

"Ale máš to v plánu?"

"Uh-huh."

"Brzy?"

"Co víš?"

Aphrodita řekla: "Určitě před námi něco skrývá."

"Věci jako červená mláďata? Jako si mi řekla předtím?" Aphrodita neodpověděla, což mi kompletně stáhlo celý žaludek. "No?" vyzvala sem jí. "Co myslíš?"

"Připadá mi, že před námi Stevie Rae skrývá víc, než jen pár zlých červených mláďat."

Nechtěla sem Aphroditě věřit, ale moje střeva minapověděla, že mluví pravdu, stejně jako můj selský rozum. Afroditin otisk se Stevie Rae jí dal spojení se Stevie Rae, mojí BBF, nikomu jinému. Takže Aphrodita ví o ní spoustu věcí. Plus,bez ohledu na to, jak moc sem si přála opak, uvědomila sem si věci, které na Stevie Rae nebyly správné. " Nemůžeš mi říct něco konkrétnějšího?"

Aphrodita zavrtěla hlavou. "Ne. Ona mě vždycky vypne."

"Vypne? Co to znamená?"

"No, víš jak je tvoje BBF z balíkova obvykle průhledná a energická verze venkovského vyslance pro dobrou náladu pro ´Ahoj všichni! Podívej se jaké krásné, sladké a bílé pečivo mám. Fuj! Fuj!"
Aphrodita napodobovala venkovský přízvuk Stevie Rae až moc dobře, a já se na ni hrozně zamračila, a řekla sem : "Ano, vím jak je upřímná a otevřená, jestli je to to, cos chtěla říct."

"Jo, no, tak už není ani upřímná, ani otevřená. Chci se toho otisku zbavit - a bohyně ví, jak moc si přeju, aby tenhle otisk zrušila- cítím, že skrývá něco tak obrovského, že je to mnohem důležitější než pár blbých mláďat."

"Sakra," řekla sem.

"Jo," řekla. "Ale, tohle není až tak zatraceně důležitý, aby ses teď hned nemohla trochu prospat. Náš svět bude potřebovat zachránit i zítra."

"Super," řekla sem.

"Ach, a když si tak povídáme, jak se má tvůj kluk?"

"Který?" zeptala sem se nevrle.

"Pan Osina v zadku se šípy."

"Nenechala si ho, aby si z tebe trochu loknul, že ne?"

Povzdechla sem si: "Ne!"

"Darius má v tomhle pravdu, víš? Jak nepříjemné by to mohlo být pro některé z nás, jak vyřízená zrovna teď jsi, a taky že teď jsi velekněžka."

"Díky tobě se cítím čím dál tím líp."

"Hej, žádný problém. Poslouchej, co říkám, je důležité, abys tady byla na stoprocent a ne vyčerpaná jako extra suché Martiny během večírku v klubu mojí mámy."

"Tvoje máma opravdu pije Martiny na večírcích?"

"Samozřejmě, že ano." Aphrodita zavrtěla hlavou a podívala se na mě naprosto zhnuseně.

"Pokus se bejt trochu míň naivní. Mimochodem, hlavně nedělej nic stupidního jen proto, že se cítíš jako ve filmu ´Lifetime Movie of the Week´ a si zamilovaná do Starka."

"Dej si pohov, jo? Neudělám nic stupidního!" Naklonila sem se a sfoukla svíčku, která byla na konci stolu mezi našimi postelemi.

Tma v místnosti byla uklidňující, a když ani jeden z nás nic neřekl, na chvíli sem se cítila jak mě spánek unáší pomalu pryč, dokud mě Aphroditin hlas prudce nevrátil zpátky do reality.

"Vrátíme se zítra zpátky do Školy Noci?"

"Myslím, že musíme," řekla sem pomalu. "Bez ohledu na to všechno, Škola Noci je náš domov a jsou tam naši mláďata a naši upíři. Musíme se k nim vrátit."

"No, radši se trochu prospím. Zítra budeme přímo v centru toho, co by jeden z máminých ex-asistentů nazýval obrovská kopa hoven." řekla Aphrodita jejím šťastným, sarkastickým tónem.
Jako obvykle, Aphrodita měla pravdu, jako vždycky.

kapitola 12

Zoey

Po Afroditině ponuré, ale asi přesné, předpovědi sem nemyslela, že bych mohla usnout. Vyčerpání mě ale dohonilo. Zavřela sem oči a za chvíli sem se ocitla v blažené nevědomosti. Je smutné, že blaho nikdy v mém životě netrvalo moc dlouho.
****
V mém snu sem se ocitla na ostrově. Byl tak modrý a krásný až mě oslnil. Stála sem na... Rozhlédla sem se ... střeše hradu! Jednoho z těch opravdových starověkých hradů, který byl tvořen obrovskými bloky hrubě opracovaných kamenů. Střecha byla obrovská a nádherná. Byla rámovaná kameny, takže to celé budilo dojem obřích zubů. Po celé střeše rostly květiny. Všimla sem si dokonce i citroníku a pomerančovníku. Jejich větve se prohýbali pod tíhou sladkých, krásně vonících plodů. V centru toho všeho byla kašna ve tvaru krásné nahé ženy. Měla zvednuté ruce nad hlavu a z nich tekla křišťálová voda. Něco na kamenné ženě mi přišlo povědomé. Ale přesunula sem svůj pohled z nádherné střešní zahrady na okolí hradu. Bylo to to nejúžasnější, co sem kdy viděla.

Se zatajeným dechem sem se přesunula k okraji střechy a dívala se dolů na dokonalé azurové moře. Voda byla krásná. Měla barvu snů, smíchu a perfektní, letní oblohy. Ostrov byl celý z neobvyklé rozeklané horniny. Byl celý porostlý borovicemi, které mi připomínaly obří deštníky. Hrad byl na samém vrcholku nejvyšší hory ostrova. Když sem se podívala do dáli, viděla sem elegantní vily a kouzelné městečko.

Všechno omývalo modré moře, které dodalo tomuto místu magii. Zhluboka sem se nadechla vzduchu, který voněl solí a pomeranči. Den byl slunečný - nebe jasné, bez mraků, ale v mém snu to mým očím nevadilo. Milovala sem to tady! Bylo tu trochu chladno a větrno, ale to mi bylo jedno. Líbila se mi ostrost větru na mé kůži. V tu chvíli měl ostrov barvu akvamarínu. Představila sem si, jak by tento ostrov vypadal při setmění, když teď Slunce už moc dlouho nebude pevně vládnout na obloze. Modrá by se prohloubila, ztmavla a změnila by se na safírovou. Můj sen se na mě usmál. Všechno dostalo barvu safíru. Ostrov kopíroval barvu mých tetování. Zaklonila sem hlavu a široce otevřela svou náruč, abych mohla obejmout krásu tohoto místa, kterou si má fantazie vytvořila, zatímco sem spala.

"Takže to vypadá, že před tebou nemohu uniknout, i když jsem opustil tvou přítomnost." řekl Kalona. Byl za mnou. Jeho hlas se plazil přes kůži na mých zádech, přes má ramena a nakonec se omotal kolem mého těla. Pomalu jsem nechala klesnout své ruce. Nechtěla jsem se otočit.

"Ty jsi ten, kdo se plíží kolem ve snech lidí, ne já." Byla jsem ráda, že můj hlas zněl klidně a vyrovnaně.

"Takže stále nejsi ochotná přiznat si, že si mě sem přivolala ty?" Jeho hlas byl hluboký a svůdný.

"Hele, já se tě nesnažila najít. Všechno, co jsem chtěla, bylo zavřít oči a spát." Mluvila jsem skoro automaticky, snažila jsem se zabránit jeho otázce, aby mě donutila vybavit si poslední vzpomínku, kterou sem na něj měla. Vzpomínku na jeho hlas a na jeho ruce, kterými mě objímal.

"Zřejmě spíš sama. Kdybys spala s někým, bylo by pro tebe mnohem těžší přivolat mě."

Potlačila jsem zmatek nad toužebným tónem jeho hlasu. Snažila sem se vybavit jednu informaci -spaní s někým způsobuje, že je pro něj mnohem těžší dostat se do mých snů, to mi říkal tenkrát Stark.

"To není tvoje věc." řekla jsem.

"Máš pravdu. Ze všech těch synů člověka, kteří se kolem tebe točí a touží se slunit ve tvojí přítomnosti, není žádný, kterého bych se měl obávat."

Ani jsem se neobtěžovala upozornit ho na to, že úplně překroutil všechno, co jsem řekla. Byla jsem příliš zaneprázdněná tím udržet se v klidu a snahou se probudit.

"Odeženeš mě od sebe, ale pak mě najdeš ve svých snech. Co to o tobě říká A-yo?"

"To není moje jméno! Ne v tomhle životě!"

"Ne v tomhle životě říkáš? To znamená, že už si přijala pravdu. Víš, že tvoje duše je reinkarnací Ani Yunwiyay, která byla stvořená pro to, aby mě milovala. Možná to je důvod, proč ke mně stále přicházíš ve snu, protože, i když se tvoje mysl vzpírá, tvoje duše a tvůj duch v podstatě touží být se mnou."

Použil staré jméno mého lidu - Čerokezové. Znala jsem tu legendu. Krásný, okřídlený a nesmrtelný bůh přišel žít s Čerokézy, ale místo toho, aby byl shovívavý pozemský bůh, byl krutý. Znásilňoval ženy a vraždil muže. Konečně se kmen usnesl a vedoucí kmene žen Ghigua vytvořila dívku ze země. Dali A-ye život a také zvláštní dary. Jejím cílem bylo využít Kalonův chtíč a vlákat jej do podzemí, aby mohl být uvězněn uvnitř země. Jejich plán vyšel. Kalona nemohl A-ye odolat a byl uvězněn. Nebo alespoň do té doby, než ho Neferet osvobodila.

A teď sdílím A-yinu paměť já. Vím, až moc dobře, že ta legenda je pravdivá.
Pravda, připomněla mi má mysl. Použij sílu pravdy, abys proti němu mohla bojovat.

"Ano," přiznala sem. "Vím, že jsem reinkarnovaná A-ya." Zhluboka sem se nadechla, pak znovu a nakonec
jsem se otočila a stála naproti Kalonovi. "Ale já sem dnešní reinkarnace, což znamená, že si mohu vybrat. A já nechci být s tebou."

"A přesto ke mně stále chodíš ve svých snech."

Chtěla sem to popřít. Říct něco inteligentního, co bylo hodno velekněžky, ale všechno co jsem mohla udělat, bylo na něj zírat. Byl tak krásný! Jako obvykle, byl bezchybně oblečený. Myslím, že lepší popis by byl svlečený. Měl na sobě džíny a to bylo všechno. Jeho kůže byla bronzová a perfektní. Jeho svaly se napnuly a já měla nutkání se jich dotknout. Jeho jantarové oči zářily. Setkala sem se s jeho pohledem. Byl tak hřejivý a laskavý, až se mi zastavil dech. Vypadal tak na osmnáct, ale když se usmál zdálo se, že ještě mladší, chlapecký a přístupnější. Všechno na něm bylo dokonalé. Byl to super žhavej kluk a já ho mohla mít!

Ale to byla lež. Kalona byl vlastně super děsivý a nebezpečný. Nikdy jsem ale nemohla zapomenout, že bez ohledu na to jaký ve skutečnosti je, moje vzpomínky byly usídleny hluboko v mé duši a ta po něm toužila.

"Aha, takže ses konečně uráčila na mě podívat."

"Jo, když v nejbližší době asi neodejdeš a nenecháš mě být, tak mě napadlo, že bych mohla být alespoň zdvořilá." řekla sem s nucenou nonšalancí.

Kalona zaklonil hlavu a zasmál se. Jeho smích byl nakažlivý, hřejivý a velmi svůdný. Bolestně mě to k němu táhlo. Přiblížit se k němu a připojit se k jeho smíchu. Chtěla sem to tak moc, že sem skoro udělala krok k němu, když se jeho křídla najednou pohnula. Chvíli se chvěla a pak se částečně rozevřela, takže se na slunci černě leskla a vrhala purpurové odlesky.

Pohled na něj byl jako běh do neviditelné zdi. Znova sem si vybavila jak hrozně nebezpečný je. Je to padlý nesmrtelný, který chce ukrást mou svobodnou vůli a nakonec i mou duši.

"Nechápu, proč se směješ," řekla jsem rychle. "Říkám ti pravdu. Dívám se na tebe, protože jsem zdvořilá, i když bych opravdu ocenila, kdybys odletěl pryč a nechal mě v klidu snít."

"Ach, moje A-yo." Jeho výraz zvážněl. "Nikdy tě nenechám být. Ty a já jsme svázáni. Budeme navzájem spaseni, jsme si souzeni."

Udělal krok ke mně, a já ten jeho zrcadlila tím, že sem o krok ustoupila. "Co si vybereš? Spasení nebo zkázu?"


"Můžu mluvit jen za sebe."
Snažila sem se, aby můj hlas byl klidný. Dokonce sem i přidala špetku sarkasmu. Cítila sem, jak stojí proti mně. Chladný jako kámen. Tvrdý jako zdi vězeňské cely. "Ale ani jedno nezní moc dobře. Spasení? Bože, připomínáš mi lidi z církve, a protože tě považuju za padlého anděla, to z tebe nedělá zrovna odborníka na spásu. Zkáza? No, fakt, zase lidi z církve. Kdy se z tebe stal tak neskutečně nudnej náboženskej fanatik?"

Ve dvou krocích zrušil prostor mezi námi. Jeho paže se stali tyčemi, které mě umístili do klece jeho kamenného objetí. Jeho křídla se zachvěla a otevřela se kolem něj, takže jimi zastínil slunce. Cítila sem ten hrozný a zároveň nádherný chlad, který z něj vyzařoval. Mělo by mě to odpuzovat. Ale to se nestalo. Hrozný chlad vytáhl na povrch kus mé dobře skryté duše. Chtěla sem se k němu přitisknout a nechat se unést sladkou bolestí, kterou mi jeho objetí mohlo přinést.

"Nudný? Moje malá A-yo, má ztracená lásko, po staletí mi smrtelníci říkali různými výrazy, ale ani jednou mi nikdo neřekl, že jsem nudný."

Kalona se nade mnou tyčil. Byla sem od něj tak blízko. Jeho nahá kůže ... odtrhla sem pohled z jeho hrudi a zadívala se mu do očí. Usmíval se na mě, naprosto uvolněně. Byl tak zatraceně horký, že sem stěží mohla dýchat. Jistě Stark, Heath a ano, Erik byly všichni roztomilý-výjimečně roztomilý kluci. Ale ve srovnání s nesmrtelnou krásou Kalony nebyly nic. Byl mistrovské dílo, socha boha, který ztělesnil všechny fyzické dokonalosti. Jenže on byl ještě atraktivnější, protože byl živý a byl tady pro mě.

"Chtěla bych o krok ustoupit." neúspěšně sem se snažila, aby se mi netřásl hlas.

"Je to opravdu to, co chceš Zoey?"

Když použil moje opravdové jméno, ovlivnilo mě to mnohem víc, než když mi říkal A-yo. Pevně sem stiskla kamennou stěnu hradu, jak sem se snažila nepropadnout jeho kouzlu. Zhluboka sem se nadechla a chystala se mu zalhat a říct ano, že chci, aby ode mě ustoupil o jeden krok.
Použij sílu pravdy, šeptala mi má mysl.

A co vlastně byla pravda? Že jsem musela sama se sebou bojovat, abych mu neskočila do náruče? Že jsem nemohla přestat vzpomínat na A-ynu minulost s ním? Nebo to, že to jediný co si doopravdy přeju je být jen prostě normální holka, které největší problém je nevypracovaný domácí úkol.

Říct pravdu. Zamrkala sem. To bych vlastně mohla.

"Právě teď jediné co doopravdy potřebuju a co chci, je spánek. Chci být normální. Chci se starat o školu, o pojištění na auto a o to jak teď zase zdražili plyn.
Vážně bych ocenila, kdybys pro mě mohl udělat něco z těchhle věcí." Dívala sem se mu do očí a cítila, jak mi ten kousek vyřknuté pravdy dodal sílu.

Jeho úsměv byl mladistvý a uličnický. "Proč si ke mně přišla, Zoey?"

"No, vidím, že mi doopravdy žádnou z těch věcí, které sem teď vyjmenovala poskytnout nemůžeš."

"Mohl bych ti dát mnohem víc, než jen tyhle všední věci."

"Jo, sem si jistá, že bys mi mohl dát všechno, ale nic z toho by nebylo normální, a teď to, co doopravdy potřebuju víc než cokoliv jinýho, je obrovská dávka normálnosti."

Setkal se s mým pohledem a já na něm viděla, jak zaváhal. Pravděpodobně čekal, že zaváhám já, že budu nervózní, začnu koktat nebo začnu panikařit. Ale já mu řekla pravdu a to bylo pro mě malé, zářící vítězství. Byl to Kalona, kdo se nakonec odvrátil. Jeho hlas byl najednou nejistý.

"Neměl jsem na výběr. Nemohl sem si vybrat kým budu." Jeho oči mě znovu vyhledaly. "Ale mohl sem si vybrat cestu. A já si vybral tu, kde ty budeš po mém boku."

Snažila sem se nedat najevo příval emocí, která ve mně způsobila jeho slova. Dotkla se mé části. Té, ve které se probudila A-ya.

Řekni pravdu, moje mysl trvala na svém a já mu jí opět řekla: "Chtěla bych ti věřit, ale nemůžu. Jsi nádherný a magický, ale taky si lhář. Nevěřím ti."

"Ale mohla bys." řekl.

"Ne," řekla sem upřímně. "Nemyslím si, že bych mohla."

"Zkus to. Dej mi šanci. Pojď ke mně a nech mě ti dokázat, že mi můžeš věřit.Prosím, moje lásko, řekni jen jedno malé slůvko :ano." Sklonil se elegantně a svůdně. Svými rty se jemně dotknul mé kůže a mě se pod tím dotekem zachvělo celé tělo. Padlý nesmrtelný bůh mi zašeptal do ucha:

"Poddej se mi a já ti slibuju, že ti splním i ta nejtajnější přání."

Můj dech se zrychlil a já dlaněmi stiskla pevněji kamennou zeď. V tom okamžiku, sem chtěla říct jen jedno jediné slovo...ano. Věděla sem, co by se stalo, kdybych to řekla. Už sem to jednou zažila díky A-yiným vzpomínkám.

Zasmál se, zvukem, který byl hluboký a sebejistý. "No, má ztracená lásko. Jedno slovo, ano, a tvůj život se navždy změní."

Jeho rty se vzdálili od mého ucha. Místo toho se na mě podíval. Usmíval se. Byl mladý a dokonalý. A já sem chtěla říct ano, tak moc až sem se bála promluvit.

"Miluj mě." zamumlal. "Miluj jen mě."

Díky tomu co mi řekl, sem si konečně srovnala myšlenky v hlavě. Našla sem slovo, které bylo jiné než ano.

"Neferet," řekla sem.

Zamračil se. "Co s ní?"

"Říkáš, že bych měla milovat jenom tebe, ale ty nejsi volný. Si s Neferet."

Jeho důvěřivý výraz zmizel. "Neferet není tvoje starost."

Jeho slova mě zabolela u srdce, uvědomila sem si, že velká část mého já chtěla, aby popřel, že je s ní. Aby řekl, že je mezi nimi konec. Zklamání mi dodalo sílu a já řekla: "Myslím, že je Neferet moje starost. Naposledy sem jí viděla, když se mě pokusila zabít a to bylo, když jsem tě odehnala. Řeknu ti ano a jí se zatemní mysl-teda to, co z ní zbylo a zkusí mě zabít. Znovu."

"Proč se bavíme o Neferet? Není tady. Podívej se na ty krásy, co nás obklopují. Zvaž, jaké by to bylo, kdybys byla po mém boku. Pomohla bys mi přivést na tento svět starověké způsoby. Tento svět se stal až příliš moderní." Jedna jeho ruka sklouzla z mých zad a pohladil mě po ruce. Ignorovala sem pocity, které ve mě jeho dotek vyvolal. Zachvěla sem se a v hlavě mi začaly vyzvánět na poplach zvony reagující na nabídku ponořit celý svět do středověku. Dala sem na radu mé mysli.

"Vážně, Kalono, já opravdu nechci žádné další drama s Neferet. Nemyslím si, že bych to zvládla."

Frustrovaně rozhodil ruce. "Proč o ní pořád mluvíš? Přikazuji ti, abys na ní zapomněla. Nemá s námi nic společného."

V okamžiku, kdy mě uvolnil ze svého objetí sem o krok ustoupila, a tím mezi námi vytvořila prostor. Potřebovala sem přemýšlet a to sem nemohla, když mě měl ve svém objetí. Kalona mě následoval. Zastavila sem se u hradní stěny, kde byla mezera mezi kamennými zuby. Opřela sem se o ní. Cítila sem odtud chladný vítr, který se mnou smýkal a ve kterém povlávaly mé vlasy. Nepotřebovala sem se dívat za sebe. Věděla sem, že se nacházím velmi vysoko a že hladina moře je velmi, velmi daleko.

"Nemůžeš mi utéct." Kalonovy jantarové oči se zúžily. Viděla sem, jak jeho hněv začíná vřít pod jeho svůdným zevnějškem. "Musíš si uvědomit, že velmi brzy budu vládnout tomuto světu. Přivedu nazpět staré časy a přitom rozdělím tyto moderní lidi jako zrna od plev. Pšenice zůstanou po mém boku a tím jak mě budou krmit, budou růst a prosperovat. Plevy spálí nicota."

Cítila sem, jak se mi podlamují kolena. Použil sice stará poetická slova, ale neměla sem pochyb o tom, že popisoval konec světa. Věděla sem to. Zničí bezpočet lidí, upírů i mláďat. Dostavil se pocit nevolnosti. Podívala sem se na něj naprosto bezradným pohledem. "Pšenice? Plevy? Omlouvám se, ale trochu sem se ztratila. Budeš mi to muset vysvětlit trochu srozumitelněji."

Dlouho nic neřekl. Jen mě tiše studoval. Pak se mírně usmál jeho plnými rty, natáhl ruku a pohladil mě po tváři. "Hraješ nebezpečnou hru, má malá ztracená lásko."

Mé tělo ztuhlo.

Jeho ruka pomalu sjela od mé tváře dolů, po straně krku. Přes mou kůži vysílal zároveň teplé a zároveň mrazivé vlny.

"Hraješ si se mnou. Myslíš, že můžeš působit jako školačka, kterou nezajímá nic, kromě toho co si dnes vezme na sebe nebo jakého chlapce políbí. Podcenila si mě. Vím, že si A-ya. Vím to až příliš dobře."

Kalona pokračoval rukou dolů a já sem šokovaně vyjekla, když vzal do ruky moje prso. Promnul mi palcem bradavku a mnou prošla mrazivá vlna touhy. Bez ohledu na to, jak moc sem se snažila netřást a tím nereagovat na jeho dotek. Tam na střeše v mém snu bylo moře za mnou a Kalona přede mnou. Byla sem v pasti jeho hypnotizující doteku a s hrůzou sem si uvědomila, že to nebyly jen vzpomínky, co mě k němu přitáhly. Byla sem to já a moje touha.

"Ne, prosím, přestaň." Chtěla sem ta slova říct nahlas a silně, jako příkaz, ale místo toho zněla tiše a slabě.

"Přestaň?" Zasmál se znovu. "Zdá se, že přestáváš mluvit pravdu. Ty nechceš, abych přestal. Tvoje tělo touží po mém doteku. Nemůžeš to popřít. Tak se zbav tohohle hloupého odporu. Přijmi své místo po mém boku. Připoj se ke mně a pomoz mi vytvořit nový svět."

Zakolísala sem směrem k němu, ale podařilo se mi zašeptat: "Nemůžu."

"Pokud nebudeš se mnou, budeš proti mě. Budeš můj nepřítel a budeš hořet se zbytkem plev."

Když to dořekl, jeho pohled se přesunul z mé tváře k mé hrudi. Vzal do rukou obě má prsa. Jeho jantarové oči změkly a dívaly se na mě rozostřeně. Pohladil mě a tím do mého těla vyslal vlny nechtěné touhy, které zastínily mou mysl, mé srdce i mou duši.

Třásla sem se a má slova tak vyzněla nejistě. "Tohle je jen sen...jen sen. Tohle není reálné."

"Mluvíš, jako bys tomu nevěřila. Jako by ses snažila přesvědčit sama sebe." Jeho touha po mně ho dělala ještě svůdnějším. Důvěrně se na mě usmál a dál hladil má prsa. "Ano, je to jen sen. Ačkoliv všechno co se tady děje je pravdivé a reálné. Stejně jako to nejhlubší a nejtajnější přání. Zoey, v tomhle snu můžeme dělat cokoliv chceš-cokoliv si budeš přát."
Je to jen sen, opakovala sem si stále dokola. Prosím, Nyx, dej sílu této pravdě. Dej jí sílu ať se můžu vzbudit.

"Chci být s tebou." řekla sem. Kalonův úsměv byl divoký vítězstvím, ale než mě stačil uzamknout ve svém nesmrtelném a příliš známém objetí, dodala sem. "Ale pravdou je, bez ohledu na to, jak špatné je chtít tě, já sem stále Zoey Redbirdová a ne A-ya. A to znamená, že v tomhle životě sem se rozhodla následovat Nyx. Kalono, nezradím svou bohyni tím, že zůstanu s tebou!" Když sem vykřikla poslední slova, vrhla sem se dozadu, ze střechy hradu a rychle klesala k pobřeží.

Přes můj křik sem slyšela, jak Kalona pláče moje jméno.


kapitola 13

Zoey

Posadila sem se na posteli a křičela, jako kdyby mě právě hodily do jámy plné pavouků. Zvonilo mi v uších a mé tělo se třáslo tak tvrdě, že sem si myslela, že musím být nemocná. I přes paniku sem si ale uvědomila, že nejsem jediná, kdo tady křičí. Snažila sem se rozkoukat ve tmě a přestat křičet. Zhluboka sem se nadechla a koukla sem se na mojí postel. Kde to sakra sem? Na dně moře? Rozbitá o skály na ostrově?

Ne...Ne...Byla sem na benediktinském opatství...v pokoji na kolejích, který sem sdílela s Afroditou...která právě seděla na posteli naproti mě a křičela jako blázen.

"Afrodito!" křičela se na ni. "Přestaň! To sem byla já. Všechno je v pořádku."

Přestala křičet, ale dýchala krátce a vyděšeně. "Světlo! Světlo! Světlo!" křičela a vypadala jako by měla záchvat paniky. "Potřebuju světlo! Musím vidět!"

"Dobře, fajn. Vydrž." Vzpomněla sem si na svíčku na našem stole. Tápala sem kolem sebe, dokud sem nenašla zapalovač. Musela sem si chytit levou rukou svou pravou, aby se mi přestala třást a já mohla zapálit svíčku. Svíčku sem ale zapálila stejně až na pátý pokus. Když chytil knot, svíčka ozářila Afroditin strašidelně bílý obličej a krví naplněné oči.

"Panebože! Tvoje oči."

"Já vím! Já vím! Do prdele! Do prdele! Do prdele! Pořád nevidím," vzlykala.

"Neboj se, to bude v pořádku. Už se to stalo i minule. Dám ti studený hadr a sklenici vody, stejně jako sem to udělala předtím a-" zastavila sem se uprostřed věty, když sem si uvědomila pravý důvod, proč má Afrodita červené oči. Zůstala sem stát mezi umyvadlem a postelí. "Tys měla další vidění, viď."

Nic neřekla. Jen si přikryla tváře dlaněmi a přikývla, zatímco vzlykala.

"To je v pohodě. To je v pohodě," znova sem si opakovala a spěchala sem k umyvadlu. Popadla sem ručník, namočila ho do studené vody a naplnila vodou jednu ze dvou sklenic, co leželi poblíž.

Pak sem spěchala zpátky k Afroditě. Stále seděla na okraji postele a tvář měla položenou v dlaních. Přestala hystericky plakat a už jen vzlykala. Natáhla sem se za ní a o zeď jí opřela polštář. "Tady, vypij to. Pak si lehni a dej si mokrej ručník přes oči."

Sundala si ruce z obličeje a slepě sáhla po sklenici. podala sem jí ji a pak sledovala jak jí hltavě vypila. "Přinesu ti další. Teď se opři a dej si ten ručník přes oči."

Afrodita se opřela o polštář. Slepě na mě zamrkala. Vypadala příšerně. Její oči byly krvavě rudé a bizardně a strašlivě lemovaly její bílou tvář.

"Vidím slabě tvůj obrys." řekla potichu. "Ale si celá červená, jako bys krvácela." Afrodita se znovu rozvzlykala.

"Nekrvácím, sem v pořádku. Už se to stalo předtím, vzpomínáš? Nech zavřené oči a na chvíli se opři."

"Pamatuju si to. Jen si nepamatuju, že by to bylo takhle příšerný."

Zavřela oči a opatrně si přes ně dala ručník. Pak sem zalhala "Už minule to bylo dost hrozný."
Její ruce se na ručníku klepaly před tím, než si je položila k bokům. Vrátila sem se k umyvadlu a znovu naplnila sklenici. Sledovala sem její odraz v zrcadle a zeptala se: "Byla ta vize hrozná?"

Viděla sem, jak se jí zachvěly rty. Zhluboka a roztřeseně se nadechla: "Ano."

Vrátila sem se k posteli. "Chceš víc vody?"

Přikývla. "Mám pocit, že sem běžela maraton přes vyschlou poušť. Ne, že bych to někdy dělala. To pocení je tak neatraktivní."

Sem ráda, že už zněla zase jako ta stará Afrodita, usmála sem se a podala ji znovu sklenici. Pak sem se posadila na postel tváří k ní a čekala.

"Cítím, že se na mě díváš." řekla.

"Omlouvám se. Jen sem chtěla být trpělivá a nic neříkat." Odmlčela sem se. "Chceš, abych zavolala Daria? Nebo Damiena? Nebo oba?"

"Ne!" řekla rychle Afrodita. Viděla sem, jak několikrát polkla a pak klidnějším hlasem pokračovala.

"Nechoď teď chvíli nikam, jo? Nechci být teď sama. Ne, když nevidím."

"Dobře. Nikam nepůjdu. Chceš mi říct o té vizi?"

"Nijak zvlášť, ale předpokládám, že musím. Viděla sem sedm upírů. Vypadaly důležitě a mocně.
Byla tam i Neferet. Byly na opravdu nádherném místě. Určitě to bylo staré místo a bylo honosné. Ne žádná z těch novejch přeplácanejch staveb s dekorací od někoho, kdo má pochybnej vkus." Obrátila sem oči v sloup, což ona samozřejmě nemohla vidět. "Zprvu sem nevěděla, že je to vize. Myslela sem, že je to sen. Dívala sem se, jak upíři sedí na židli, které vypadaly jako trůny a čekaly, až se něco stane. Stejně jako když se mi zdálo, že sem na turné Justina Timberlakea, on vyskočil na pódium a začal zpívat jen pro mě a přitom dělal striptýz."

"Hm." řekla sem. "Zajímavý sen. Je pořád žhavej, i když už je celkem starej."

"Jo. Nech ho bejt. Máš až moc kluků na to, abys snila o dalším. Justin je jenom můj. Přemýšlela sem na co asi tak čekají, když se to stalo. Super! Měla sem vizi. Dovnitř totiž vešla Neferet."

"Neferet!"

"Jo. Kalona byl s ní. Něco říkala, ale upíři se nedívali na ní. Pozorovali jen Kalonu.
Nemohly od něj odtrhnout pohled."

Neřekla sem to nahlas, ale věděla sem, jak se cítili.

"Neferet říkala něco o přijetí změn, a že přivedla zpět Ereba a něco o tom, že chtějí změnit svět a přivést ho zpátky ke starým způsobům..bla..bla.."

"Erebus," přerušila sem její blábolení. "Pořád tvrdí, že je Kalona Erebus?"

"Jo, a taky říkala, že ona je vtělení Nyx. Ale nezachytila sem všechno co říkala, protože pak sem začala hořet."

"Hořet? Jako, že tě zapálili?"

"Dobře, takhle úplně přesně to nebylo. Byla sem jeden z těch upírů. Byla to jedna z nejpodivnějších vizí, jaké sem kdy měla. Jedna moje část sledovala Neferet jak mluví a ta druhá odcházela z místnosti s ostatními upíry. Cítila sem, že ne všichni věří tomu, co říkala a to byly ti upíři, s kterými se zůstala já. Potom shořeli."

"Myslíš jako, že je spálil oheň?"

"Jo, ale bylo to skutečně divné. V jednu chvíli sem si myslela nelichotivý věci o Neferet a v tu druhou sem hořela. Ale nehořeli jenom oni." Afrodita se odmlčela a vyčerpaně vypila zbytek sklenice vody. "Spousta jiných lidí hořeli s nimi- upíři, mláďata i lidi. Všichni hořeli ve stejný oblasti, která vypadala, že se brzo rozšíří a zahrne celej svět."

"Co?"

"Jo, bylo to vážně děsivý. Nikdy sem neměla vizi o tom, jak umírá upír. No, s výjimkou těch dvou o tobě, a ty si jenom mládě, takže ty nepočítám."

Bylo to jen plýtvání energií. Zamračila sem se na ni, ale to nemohla vidět. "Poznala si někoho, mezi těmi spálenými upíry? Byly tam Kalona a Neferet taky?"

Afrodita chvíli nic neřekla. Pak se natáhla a sundala si mokrý ručník z očí. Zamrkala. Řekla bych, že červená už začala opadat. Zamžourala na mě. "To je lepší. Už vidím skoro normálně. Takže, tady je konec vize: Kalona tam byl, Neferet tam nebyla. Místo toho si tam byla ty. S ním. A mám na mysli, že si tam byla "s" ním. Dělali ste to a tobě se to líbilo. No, ne že bych nějak moc sledovala vaší nechutnou milostnou scénu, hlavně proto, že sem to sledovala z pohledu lidí, kteří se škvařili, zatímco vy ste si tam užívali. V podstatě bylo víc než jisté, že tu apokalypsu měl na svědomí Kalona."

Schovala sem obličej do dlaní, jako bych tím mohla smýt vzpomínku na mě, jako A-yu v náručí Kalony. "Nikdy bych to s ním nedělala."

"Fajn, to co ti teď řeknu, neříkám jen proto, že sem mrcha- aspoň ne tentokrát."

"Jen do toho, řekni to."

"Si reinkarnovaná A-ya."

"To už vím." řekla sem, ale můj hlas byl ostřejší, než sem původně chtěla.

Afrodita zvedla ruku. "Vydrž. Nechci tě z ničeho obviňovat. Jen chci říct, že si teď starověká Cherokee dívka, která byla stvořená kvůli tomu, aby milovala Kalonu. Je to tak?"

"Jo, ale musíš pochopit, že já sem já. Ne ona." Kladla sem důraz na každé slovo. Vyslovovala sem pomalu a zřetelně.

"Podívej se, Zoey, já to vím. Ale taky vím, že tě to ke Kalonovy přitahuje mnohem víc, než seš si ochotná připustit. Ale on přitahuje tebe. Pravděpodobně máš paměť A-y a ta tě ovládá mnohem silněji, než si myslíš. Její paměť je tak silná, že už vyšla na povrch. Co když nemáš úplně pod kontrolou to, co k němu cítíš, protože tě ten kousek tvojí duše ovládá?"

"Myslíš, že sem na to doteď nepomyslela Afrodito? Zatraceně, budu se držet od Kalony dál!" křičela sem frustrovaně. "Úplně se od něj odříznu. Pak nebude mít žádnou šanci, aby mě získal, a tvoje vize se nestane."

"Není to tak jednoduché. Vizí, kde ste byly spolu sem měla víc. Vlastně, teď když o tom přemýšlím, pamatuješ na ty vize, kde sem viděla tvou smrt? První, když ti podřízli krk a druhou kde ses utopila? Povídej mi o stresu."

"Jo, pamatuju si. Viděla si mě zemřít."

"Jo, ale zatím sem jediná, kdo tvou smrt prožil. Znovu říkám, není to nic příjemnýho."

"Mohla bys mi prosím dopovědět to o tvých představách?"

Nevrle se na mě podívala, ale pokračovala: "Ta vize, byla podobná, jako ty, kde sem tě viděla zemřít. Taky se rozštěpila. V jednu chvíli sem se dívala na to, jak to děláš s Kalonou. A v tu druhou sem cítila bolest."

"To dává smysl, když si hořela." řekla sem frustrovaně z toho, že mi už konečně nedopoví svojí vizi.

"Ne, já myslím jinou bolest. Sem si celkem jistá, že tahle bolest nevycházela z hořících lidí. Někdo tam byl. A ten někdo byl určitě pod nátlakem."

"Nátlakem? To zní docela špatně." začal mě zase bolet žaludek.

"Jo, fakt nepříjemné. V jednu minutu lidi hořely a já cítila utrpení a tak dál ,bla, bla, bla a tys to dělala se zlým andělem. Pak se všechno změnilo. Bylo to asi jiný den na jiném místě. Lidé pořád hořeli, ale já cítila zvláštní utrpení. Místo toho abys to s ním dělala, vystoupila si z jeho náruče. Ne moc daleko, ačkoliv. A něco si mu řekla. Ať už si mu řekla cokoliv, všechno se změnilo."

"Jak?"

"Zabilas ho a všechny ohně hned přestaly hořet."

"Zabila sem Kalonu!"

"Jo. Aspoň to tak vypadalo."

"Co sem mu řekla, že to bylo tak silné, aby ho to zabilo?"

Pokrčila rameny. "Nevím. Neslyšela sem tě. Prožívala sem vizi z pohledu spalovaných lidí a ten stupidní pocit bolesti mi ve všem bránil. Byla sem moc zaneprázdněná tím, že sem byla spalovaná smrtící agónií na to, abych věnovala pozornost každé slabice, kterou si vyslovila."

"Si si jistá, že zemřel? Myslím, že nemůže umřít. Je nesmrtelný."

"Z mého pohledu to tak vypadalo. Ať už si mu řekla cokoliv, rozpadl se."

"Zmizel?"

"Vlastně spíš vybuchnul. Trochu. Je těžké to popsat, protože, no, zrovna sem byla upalovaná zaživa, takže bylo dost těžký přesně vidět, co se stalo. Ale vím jistě, že se více méně ztratil, a když se ztratil úplně, všechny ohně zmizely a já věděla, že všechno bude v pořádku."

"To je všechno co se stalo?"

"Ne. Ty ses rozplakala."

"Huh?"

"Jo, poté, co si zabila Kalonu si řvala. Měla si nudle u nosu a to všechno okolo. Pak vidění skončilo a já sem se probudila se strašnou bolestí hlavy a moje oči bolely jako blázen. Jo, a tys křičela, jako by ses pomátla." Věnovala mi dlouhý zvídavý pohled. "Když už o tom mluvíme, proč si křičela?"

"Měla sem zlý sen."

"Kalona?"

"Vážně o tom nechci mluvit."

"To je zatraceně špatný. Viděla sem, jak to s ním děláš, zatímco lidé okolo hořeli. To není dobrý."

"To se nikdy nestane," řekla sem. "Pamatuješ si, žes mě viděla ho zabít."

"Co se stalo ve tvém snu?" zeptala se naléhavě.

"Nabídl mi, abych stanula po jeho boku. Řekl, že chce uvrhnout svět zpět do středověku a chce, abych mu s tím pomohla. Řekla sem ne. Řekl, že budu hořet-" Oh, bohyně! "Počkej, řekla si, že lidé hořeli v nějaké oblasti, mohlo to být pšeničné pole?"

Afrodita pokrčila rameny. "Možná. Všechny pole podle mě vypadají stejně."

Má hruď se napjala a žaludek mě bolel. "Říkal, že oddělí zrna od plev a nechá je hořet."

"Co sou to sakra plevy?"

"Nevím přesně. Sem si docela jistá, že to má co dělat se pšenicí.. Dobře zkus si vzpomenout. Pole, ve kterém si hořela-byly tam vysoký zlatý travnatý věci nebo byly zelený? Jako seno nebo obilí nebo něco, co tomu bylo podobný?"

"Bylo to žluté. Vysoké. Travnaté. Myslím, že to mohla být pšenice."

" Takže to, čím Kalona hrozil v mém snu se splnilo v tvojí vizi."

"Takže v tvém snu ste si spolu začali milostný poměr? Nebo ne?"

"Ne, já ne! Vrhla sem se z útesu, což byl taky důvod proč sem křičela jako pominutá."

Její červené oči se překvapením rozšířily. "Vážně? Opravdu si skočila z útesu?"

"No, vlastně sem skočila ze střechy hradu, kterej stál na vrcholu útesu."

"To zní hrůzostrašně."

"Byla to ta nejděsivější věc, kterou se kdy udělala. Ale nebylo to tak zlé jako zůstat tam s ním." zachvěla sem se při vzpomínce na jeho dotek a mojí hlubokou touhu, kterou tím ve mě vyvolal.

"Musela sem se od něj dostat pryč."

"Jo, dobře, ale v budoucnosti bys mohla svůj postoj přehodnotit."

"Huh?"

"Mohla bys mu zkusit věnovat pozornost. Viděla sem Kalonu ovládnout svět. Pomocí ohně zabíjel lidi, a tím lidi myslím upíry i lidi. A ty si ho zastavila. Takže od něj nemůžeš utíkat, Zoey. Budeš muset zjistit, co si mu řekla, že ho to zabilo a pak budeš muset jít za ním."

"Ne! Nepůjdu k němu!"

Afrodita na mě vrhla pohled, který byl plný soucitu: "Musíš bojovat proti tý tvý reinkarnaci a zničit Kalonu jednou pro vždy."

Ach, sakra. To mi prolétlo hlavou, když někdo zabušil pěstí na dveře.

kapitola 14
zoey

"Zoey! Jsi tam? Pusť mě dovnitř!"

Za méně než sekundu jsem byla z postele u dveří. Trhnutím jsem je otevřela a našla za nimi Starka, který se opíral o rám dveří.

"Starku? Co děláš venku z postele?"

Měl na sobě nemocniční kalhoty a byl bez košile. Měl obvázanou hruď bílým obvazem, který byl obalený kolem celého jeho trupu. Jeho tvář měla barvu kosti a po čele mu stékal pot. Dýchal krátce a zadýchaně a vypadal, jako by se chystal každou chvíli upadnout. V pravé ruce, ale svíral luk s ozubenou špičkou.

"Do prdele! Pojď dovnitř dřív, než omdlíš. Jestli spadneš, tak tě neutáhneme, si zatraceně moc těžkej na to, abysme tě dotáhly dovnitř."

Snažila jsem se chytit Starka, ale s překvapivou silou mě odstrčil.

"Ne, sem v pohodě." řekl a stále se přes nás díval do místnosti, jako by čekal, že každou chvíli někdo vyskočí ze skříně. "Nehodám omdlít." vykřiknul to, jako by se tím snažil dostat svoje dýchání pod kontrolu.

Stoupla jsem si před něj a donutila ho, aby mi věnoval pozornost. "Starku, tady nikdo není. Co tady děláš? Neměl bys ani vylézat z postele, natož chodit do schodů."

"Cítil jsem tvoje emoce. Byla jsi vyděšená. Tak jsem přišel k tobě."

"Měla jsem zlý sen, to je všechno. Nebyla jsem v nebezpečí."

"Kalona? Znova se ti dostal do snu?"

"Znova? Jak dlouho už se ti o něm zdá?" zeptala se Afrodita.

"Pokud spíš sama a ne s někým, a nemyslím tím zrovna tvojí spolubydlící, Kalona se může dostat do tvého snu, kdy chce," řekl Stark.

"To nezní dobře."

"Jsou to jen sny," řekla jsem.

"A víme to jistě?" zeptala se Afrodita.

Adresovala otázku Starkovi, ale já odpověděla místo něj: "No, nejsem mrtvá, takže to byl jen sen."

"Nejsi mrtvá? Můžeš mi to vysvětlit?" řekl Stark. Jeho dech se ustálil. Přestože stále vypadal bledě, jeho hlas zněl, jako hlas nebezpečného válečníka, který je připraven splnit svůj slib a chránit svou velekněžku.

"Ve snu se Zoey vrhla z útesu, aby se dostala pryč od Kalony." řekla Afrodita.

"Co ti udělal?" jeho hlas byl tichý a plný hněvu.

"Nic!" řekla jsem příliš rychle.

"Jo, ale jen proto, že si skočila z útesu dřív, než ti mohl něco udělat." řekla Afrodita.

"Co ti chtěl udělat?" zeptal se Stark znovu.

Povzdechla jsem si. "Pořád to samé. Chce mě získat. Není to přesně to, co říká, ale je to to, co chce. A

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a čtyři